dnes je 13.8.2022

Input:

Nanopohřeb aneb jak projevit úctu každému zemřelému

26.5.2022, , Zdroj: Verlag Dashöfer

34
Nanopohřeb aneb jak projevit úctu každému zemřelému

ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D.

Při úmrtí otce jsem se dostal do stavu, který jsem do svých padesáti let nepoznal, bezmála šlo o posvátno. Bezčasí. Komunikace beze slov. Být u umírání vlastního otce byla nezasloužená výsada, čest, že jsem u takové jedinečné události. Pohřeb se dá opakovat, umírání nikoli. Dotek věčnosti, vznešený pocit, že jsem účastníkem největšího z mystérií, vzdáleně podobně jakým byl na opačném pólu porod, zrození mého syna před 24 lety. Rození a umírání nejsou marné chvíle, téměř neskutečné. Vše se dá v té čtvrthodině vynechat, udělat a zařídit, ale nic se při tom nedá uskutečnit. Do jinak oblíbené bible bych přitom koukal jak do daňového přiznání. Celý svět se zdál být neskutečný.

Nejen těžká ztráta v rodině, ale i pandemie a válka na Ukrajině mi připomněly, že smrt k životu patří. Její tabuizace nám poslední roky nehrozí, spíše banalizace. Když úmrtí bereme ne jako tečku za románem, ale jako spláchnutí. Věta "ona si pohřeb nepřála" je většinou pravdivá. Jako by se jednalo o zbytečné utrácení. Ale často člověku je tato myšlenka vsugerována duchem doby či dokonce přímo budoucími pozůstalými. Peníze se mají investovat nebo si je máme užít. To na pohřbu dost dobře nejde. Mnoho lidí pohřeb nechce na oko, ale své přání mít důstojný obřad tajně napíší a vloží do papírové či digitální složky. Přeji všem pozůstalým, ať ji najdou.

Pohřeb je skvělá příležitost jak znovu objevit, že k sobě patříme. Lidé se sjedou z daleka. Je to pak spíše oslava toho, že jsme se po létech setkali. Můj bratr na pohřeb otce nedorazil. Jeho neomluvená absence však církevní obřad nepokazila. Liturgický smuteční obřad musí být dobře rituálně udělán, jinak není liturgií. Je nezávislý na přítomných smutečních hostech. Stačí účast alespoň dvou pokřtěných lidí, liturgický oděv, kniha, formální, standardizovaná slova, úkony a modlitby.

Teorie rituálu hovoří o stupních ritualizace.1 Arnold van Gennep ve své knize Přechodové rituály (1908) vyzýval při studiu rituálů k používání tzv. "sekvenční metody", která bude rituál zkoumat jak ve vztahu k tomu, co mu předcházelo, tak i k tomu, co bude následovat po něm.2 Je občanský pohřeb vůbec obřadem? Nejde spíše o oblast zvyklostí, obyčejů, folklórních festivit či o společný způsob obyčejného loučení? Jakékoli chování u otevřené rakve může být ritualizované. Sekulární pohřeb spolehlivě uteče z jakékoli rady. Má tolik různých rozměrů – biologický, sociální, psychologický, ekologický, ekonomický, etický – že vyčerpávající, integrující vysvětlení jeho fungování bude navždy mimo naše možnosti. Přesto je smuteční obřad opírající se pouze o přání zemřelého a rodiny, bez přítomnosti duchovní autority, nesmírně zajímavý badatelský konstrukt. Jeho rituální účinnost je svého druhu iluze či psychologický trik.

Lidé možná nechtějí pohřeb, protože se málo účastní veřejného života, nejsou členy žádné místní komunity či spolku. Církve jsou u nás málo civilní, komunita kolem kostela mrtvá. Pro Vietnamce žijící v Česku je malá svatba a malý pohřeb projevem neúspěchu. Dát tělo zemřelého do rakve, to by měla být událost. Neexistuje, aby bylo tělo pohřbeno do hrobu někoho jiného. To je zasahování do cizího teritoria. Český selský, myslivecký nebo hasičský pohřeb je dodnes také velký. Venkovští lidé jdou do hospody a vše končí vesele. Město funerální praktiky schovává, nemluví se o zpopelňování a zatlačuje se každá slza. Snad kromě hřbitovů a hrobů. Přitom často nejde při jejich provozování o nic jiného, než je udržovat v chátrání. Městský sociální pohřeb je formální pomoc samosprávy pozůstalým s velkým potenciálem konfliktu. Sociální pracovník musí být velmi ostražitý. Pohřeb jako obřad sice nevypraví, ale s pozůstalými musí komunikovat často i rok po úmrtí při vydání urny.

Samozřejmě nějaký obřad by nad tělem zemřelého měl být, i když se jedná o bezdomovce bez příbuzných. Nemusí být nákladný ani náboženský, ale komorní a stručný. Říkám tomu "nanopohřeb". Při něm, v roli státního úředníka pohřbívajícího perem, když schvaluji uhrazení nákladů obcím, čtu jméno pohřbeného státem a pronáším za něj kratičkou "střelnou" modlitbu. Žádné kary, panychidy, pompy a hrobky. Ani nezaběhnu na půl hodiny do krematoria, abych to měl "odbytý". I když u motolského krematoria jsem nedávno hned za branou objevil zprovozněnou malou kavárničku, která má otevřeno, jsou-li ten den aspoň tři obřady.

Smuteční proslov od profesionála je přímá řeč s nepřímým výsledkem. Dobrý řečník se musí namáhat, aby vytušil, co k zesnulému patří, s čím by byl možná spokojen, co by se mu rozhodně nelíbilo. Je třeba zpytovat sebe i mrtvého, hledat k němu vztah, snažit se s ním na tu propastnou dálku dorozumět. To je mnohem dobrodružnější, než když má zůstavitel všechno dopředu naaranžováno. Pozůstalí mají mít s obřadem "dřinu", nikoli umetenou cestu k pietě. To v českém prostředí nemůže podle mého názoru nahradit jóga, tai-chi, reiki či psychoterapie. Magické myšlení, řekněme představa, že milodary mají vliv na pobyt zemřelého v podsvětí, je podle anglického antropologa E. B. Tylora "jedním z nejzhoubnějších bludů, které kdy lidstvo sužovaly".3

Jsem proto silně skeptický k možnostem nějakého dokonalého právního uspořádání posledních přání a díky tomu zkvalitnění funerálních praktik, jak to znám u ortodoxních židů či muslimů. Jak v liberální demokracii definovat pietu? Stačí ji vymezit tak, že zemřelému děláme jen to, co je místní zvyk, a zacházíme s ním tak, jako by byl živ? Součástí dobré pohřební a hřbitovní služby by mělo být něco více, Angličané to nazývají péčí o pozůstalé: bereavement support. Pohřebnictví není otázka jen kvalitní péče o zemřelé, ale zejména kultivace vztahů s truchlícími. Neměla by chybět pastorační péče. Truchlení je sice individuální, nepřenositelné, neopakovatelné a není si navzájem podobné, ale duchovní či nějaký civilní mediátor mezi pozůstalými je žádaný.

Lobbisté většinou tvrdí, že pohřbívání, smuteční obřady a truchlení, že to je si všechno navzájem podobné, a vytvářejí obecné problémy, aby změnili zákon ve svůj prospěch s cílem omezit konkurenci. Pohřeb jako "spektákl" produkuje zpravidla elitní pohřební služba za nacionalistickými, spotřebními a komerčními účely. Pro mě je pohřeb nedefinovatelná organická oblast různých oslav, veřejných slavností, která povstala z plodné lidské práce. Z typologického hlediska jsou pohřby někdy pokládány za "rituály přesunu" (rites of mobility), podobně jako poutě, přehlídky, průvody, procesí apod. Pohřeb by neměl být zúžen na jednorázovou statickou událost. Vzpomeňme na í velký pohřeb Karla Gotta, jeho lidské pozůstatky se z katedrály do motolského krematoria zcela nevhodně přepravovaly bez obřadního

Nahrávám...
Nahrávám...