Zapomněl(a) jste své osobní heslo? Neznáte své přístupové údaje?
Získejte přístup k tomuto placenému dokumentu zdarma.
Informace najdete pod ukázkou textu.
JUDr. Monika Schön, Ph.D.
Podle Důvodové zprávy1 jsou v ustanovení § 3 obsaženy základní zásady, jimiž byl zákonodárce veden při tvorbě občanského zákoníku, ve snaze předejít tomu, aby nový soukromoprávní kodex postrádal jej přesahující principy a nestihl jej "osud ustanovení jen přechodných".2 Ve druhém odstavci komentovaného ustanovení pak mají být koncentrovány ty "zásady, k nimž osnova považuje za správné se soustředěně přihlásit".
Ačkoli zákonodárce jak v textu zákona, tak v Důvodové zprávě hovoří o "zásadách", nikoli vše, co v komentovaném ustanovení uvádí, lze skutečně za zásadu (soukromého práva) považovat. V případě požadavku ochrany důstojnosti, svobody člověka, práva "brát se o vlastní štěstí", ochrany života a zdraví, ochrany rodiny, rodičovství a manželství, či ochrany vlastnického práva se spíše než o zásady jedná o hodnoty, jejichž ochranu zákonná úprava sleduje. Nutno zároveň dodat, že tyto hodnoty jsou chráněny nejenom zákonnou úpravou, tj. občanským zákoníkem, ale zejména prameny vyšší právní síly, tj. LZPS, Ústavou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod aj. (k tomu v podrobnostech níže), tedy jejich opakování v textu zákona se jeví jako nadbytečné, významné snad z hlediska deklarace hodnotového přesvědčení autorů a dále významné z hlediska interpretace zákonné úpravy (srov. ustanovení § 2 odst. 1).
V prvním odstavci komentovaného ustanovení zákonodárce zmiňuje svobodu a důstojnost člověka a jeho přirozené právo brát se o štěstí, ve druhém odstavci uvádí demonstrativní výčet toho, co označuje za "zásady" soukromého práva a ve třetím odstavci pak (opět poněkud nadbytečně) opakuje, že se jedná skutečně pouze o výčet demonstrativní.
Ochrana důstojnosti a svobody člověka
Důstojnost a svoboda člověka jsou základní hodnotová východiska (nikoli zásady) občanského zákoníku. Zákonodárce na mnoha místech Důvodové zprávy zdůrazňuje antropocentrické pojetí kodexu, úsilí o důsledné respektování svobody a autonomie vůle člověka (osoby), na což navazuje též respektování důstojnosti člověka. Z textu zákona i Důvodové zprávy je patrná (a je zákonodárcem deklarovaná) snaha opustit státně paternalistický přístup a ponechat jednotlivci maximální možný prostor svobody, v němž si každý může realizovat to, co zákonodárce poeticky označuje jako "právo brát se o vlastní štěstí", štěstí jeho rodiny nebo osob jemu blízkých.
Svoboda (autonomie) člověka se projevuje mj. v širokém rozsahu dispozitivní právní úpravy, která připouští odchylnou úpravu smluvní (srov. dále komentář k ustanovení § 1), dále ve svobodě osoby3 rozhodnout se, zda bude právně relevantně jednat, vybrat si kontrahenta či adresáta právního jednání, ve svobodě sjednat obsah právního jednání, ve svobodě výběru formy právního jednání. Omezení této svobody je přípustné pouze v případě, kdy zájem, který má být omezením chráněn, je považován za důležitější než zájem na ochraně autonomie člověka (osoby). Typickým příkladem je právní úprava chránící slabší smluvní stranu (spotřebitelské právo, nájem domu a bytu, pracovní právo), kdy smluvní svoboda je významně omezena ve prospěch slabší strany.
Požadavek ochrany svobody a důstojnosti člověka je podle ustanovení § 2 odst. 1 třeba použít jako interpretační hledisko při výkladu každého ustanovení soukromého práva.
Ochrana přirozeného práva člověka "brát se o vlastní štěstí"
Vedle svobody a důstojnosti člověka zákonodárce dále v prvním odstavci komentovaného ustanovení zmiňuje právo člověka brát se o štěstí (vlastní štěstí, štěstí své rodiny a osob mu blízkých).
Tím nemá být naznačeno egoistické pojetí, o čemž ostatně svědčí i dovětek, že brát se o štěstí lze pouze způsobem, který nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Je třeba tuto větu vnímat v kontextu věty předchozí, tj. subjektem, který má rozhodovat o tom, co považuje za své štěstí, a jak se jej chce "dobrat", má být výlučně člověk, nikoli stát a jeho orgány.4
Limitem realizace práva "brát se o štěstí" je prostor svobody, důstojnosti a ochrana práva brát se o štěstí druhých osob. Jinými slovy, brát se o štěstí lze takovým způsobem, který nepůsobí újmu druhým. Jde o projev zásady neminem laedere.
Právo "brát se o štěstí" zákonodárce v komentovaném ustanovení označuje za právo přirozené. Přirozenoprávní pojetí deklaruje též v řadě dalších ustanovení (srov. například ustanovení § 19 či § 81) a v Důvodové zprávě.
Demonstrativní výčet zásad soukromého práva
Ve druhém odstavci ustanovení § 3 uvádí demonstrativní výčet (srov. použití výrazu "zejména"; že se jedná o výčet demonstrativní, vyplývá nade vší pochybnost dále z ustanovení § 3 odst. 3) toho, co označuje za zásady soukromého práva. Jak již shora uvedeno, u velké části z dále uvedených "zásad" se svou podstatou nejedná o zásady, ale spíše o hodnoty, jejichž ochranu zákon sleduje a jež mají význam z hlediska interpretace (srov. ustanovení § 2 odst. 1).
Systematické řazení zásad či hodnot ve druhém odstavci zřejmě odpovídá zákonodárcově představě o jejich relevanci.
V první řadě zákon uvádí právo každého na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí [ustanovení § 3 odst. 2 písm. a)].
Nositelem tohoto práva má být nepochybně každá osoba, která má právní osobnost (srov. ustanovení § 23), domníváme se však, že s ohledem na dikci ustanovení § 25 (příkaz hledět na počaté dítě jako na narozené, kdykoli to vyhovuje jeho zájmům) není důvod tuto ochranu odepírat též dítěti počatému, avšak dosud nenarozenému (nasciturus).
Co se pak týká obsahu ustanovení, v tomto směru zákonná úprava nepřináší nic nového nad rámec úpravy na ústavněprávní úrovni: Právo na ochranu života je zakotveno v ustanovení čl. 6 odst. 1 věta první LZPS, právo na ochranu zdraví v ustanovení čl. 31 věta první LZPS, svoboda v ustanovení čl. 1, čl. 8, čl. 15 a dalších LZPS, čest a důstojnost v ustanovení čl. 10 LZPS, soukromí v ustanovení čl. 7 odst. 1 LZPS. Vyjma právě uvedeného je právo na život, ochrana soukromého a rodinného života zakotvena též na úrovni mezinárodních smluv [srov. například čl. 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, dále též "Úmluva")].
Vzhledem k právě uvedenému se duplicitní úprava v ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) jeví jako nadbytečná. Její smysl (srov. výkladová pravidla uvedená v ustanovení § 2 odst. 2) tak je zřejmě spíše třeba spatřovat v (opětovné) deklaraci hodnot, jež mají být soukromoprávní úpravou5 chráněny, a v tom, že je třeba z těchto hodnot vycházet při interpretaci a aplikaci soukromoprávní úpravy (srov. ustanovení § 2 odst. 1).
Dále zákon konstatuje zvláštní zákonnou ochranu rodiny, rodičovství a manželství [ustanovení § 3 odst. 2 písm. b)]. Ve vztahu k tomu lze zopakovat, co bylo uvedeno shora. Ochrana rodiny a rodičovství je zakotvena v ustanovení čl. 32 odst. 1 LZPS, lze ji dovodit též z ustanovení čl. 8 Úmluvy. Nad rámec ústavní úpravy občanský zákoník přidává ochranu manželství. V souladu s židovsko-křesťanskou tradicí, z níž občanský zákoník (ač to Důvodová zpráva výslovně nezmiňuje) nepochybně též vychází, je zde deklarován význam rodiny, jejímž základem je manželství, a manželství samotného. Pojem rodina zákoník používá, nicméně nevysvětluje, legální definici neobsahuje. Soudobá právní teorie vychází z toho, že rodinu tvoří i jediný rodič a jeho dítě. Požadavek ochrany rodiny, rodičovství a manželství je třeba chápat jako hodnotové východisko pro interpretaci zákonné úpravy.
V ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákon uvádí požadavek, aby nikdo neutrpěl nedůvodnou újmu pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení. Jestliže u předchozích dvou písmen [ustanovení 3 odst. 2 písm. a) a b)] lze alespoň dovodit nějaký jejich význam, u první věty písm. c) jej lze dovozovat jen stěží.
Jeví-li se ustanovení tak, že směřuje k ochraně před diskriminací, pak především nevyjmenovává ostatní jinak právní úpravou tradičně uváděné důvody diskriminace (diskriminace z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, případně státní příslušnosti, k tomu srov. ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, ustanovení § 16 odst. 2 ZP aj.). Není zřejmé, co vedlo zákonodárce k redukci možných diskriminačních důvodů na ty, jež uvádí v ustanovení § 3 odst. 2 písm. c), Důvodová zpráva k tomu neuvádí ničeho, stejně jako publikace spoluautorů textového znění zákona.6
Navazující věta, podle níž nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, se pak podle našeho názoru použije ve vztahu ke každé slabší osobě, nikoli pouze k osobě, která je ve slabším postavení z důvodu nedostatku věku a rozumu či z důvodu závislosti svého postavení. Jde o projev zásady zákazu zneužití práva, jež je (z tohoto pohledu poněkud nesystematicky) uvedena až v ustanovení § 8.
Pod písm. d) je uvedena jedna z vůdčích zásad soukromého práva, pacta sunt servanda a daný slib zavazuje. Zákonodárce zde zvlášť zmiňuje dvou či vícestranná právní jednání (smlouvy) a jednostranná (sliby), u obou však – v souladu s obecnou ideou spravedlnosti a poctivosti - dovozuje tytéž důsledky, tj. vázanost slibem či smlouvou.
Odlišením dvou či vícestranných a jednostranných právních jednání má být podle našeho názoru zdůrazněno, že není z hlediska závaznosti relevantní, zda se jedná o právní jednání dvoustranné, a již vůbec není relevantní, zda se jedná o synallagmatický závazek. Zavazuje též "pouhý" jednostranně učiněný slib.
Na vázanost zásadou pacta sunt servanda často poukazovala též judikatura (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96/1996), což nepochybně svědčí o tom, že k uplatnění této zásady (stejně jako ostatních, jak už plyne z vlastní povahy právních zásad), nutnost jejího zařazení do kodexu je zřejmě diskutabilní.
Ochranu vlastnického práva [ustanovení § 3 odst. 2 písm. e)] opět nelze považovat za zásadu soukromého…