dnes je 3.10.2022

Input:

Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1693

1.9.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.3.7.3.4
Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1693

JUDr. Jarmila Gajdošíková

[Schválení dohody soudem]

Dědická dohoda

Zanechal-li zůstavitel více dědiců a tito po poučení dědictví neodmítli, pak se otevírá prostor pro případnou dědickou dohodu jako jednu z forem rozdělení majetku zůstavitele mezi jeho dědice. Dědická dohoda je souhlasné jednání dědiců o tom, jak by si pozůstalost chtěli rozdělit a jak by si do budoucna chtěli uspořádat své majetkové vztahy ohledně nově nabytého majetku.

Navrženou dědickou dohodu soud schválí, neodporuje-li zákonu, dobrým mravům či zájmům osob pod zvláštní ochranou a taktéž neodporuje-li pokynům zůstavitele. Osoby pod zvláštní ochranou jsou nezletilí a nesvéprávní. Těmto zákon poskytuje vyšší míru ochrany v podobě zajištění nestranné osoby, jež v řízení hájí jejich zájmy, dále zákon ukládá, aby se těmto osobám dostalo minimálně takového dědictví, které odpovídá jejich zákonnému dědickému podílu či povinnému dílu, a v neposlední řadě zde svoji roli sehrává opatrovnický soud, jenž uděluje souhlas s jednáním za osoby pod zvláštní ochranou.

Opatrovnický soud odsouhlasuje zejména jednání spočívající v odmítnutí a neodmítnutí dědictví za osobu pod zvláštní ochranou, dále uděluje souhlas s dohodou mezi manželem zůstavitele a dědici o vypořádání majetku ve společném jmění manželů, odsouhlasuje případnou dědickou dohodu, aby se sám přesvědčil o tom, že osobě pod zvláštní ochranou nejsou její práva krácena.

Dědění ze závěti

Zanechal-li zůstavitel závěť, ve které stanovil dědice k jednotlivým podílům či k jednotlivým věcem, je povinností dědiců toto rozdělení podle nařízení zůstavitele dodržet a soud takové rozdělení pozůstalosti potvrdí. Nelze se od něj odchýlit. Uvedl-li zůstavitel navíc pokyn, že umožňuje dědicům, aby se proti jeho nařízení dohodli jinak, smějí se dědicové od pořízení zůstavitele odchýlit.

Příklad

Já, níže podepsaný Jan Novák, narozený 1. 1. 1930, bytem Polní 1, Lhota, touto svojí poslední vůlí povolávám za dědice veškerého mého majetku svoji jedinou dceru Janu a svého jediného syna Jana rovným dílem. Dále ustanovuji, že svým dědicům výslovně umožňuji, aby se ohledně pozůstalosti dohodli také jinak, bude-li to jejich potřebám vyhovovat. V takovém případě nemusejí mé ustanovení rozdělení pozůstalosti dodržet.

Pokud zůstavitel zanechá ve svém pořízení pro případ smrti pokyn, že dědicové jsou oprávněni uzavřít dědickou dohodu v takovém znění, aby to v budoucnu odpovídalo jejich představě o spoluvlastnických či vlastnických vztazích, jsou dědicové pořízením zůstavitele sice vázáni, ovšem nikoli zcela, mají možnost odchýlit se od něj a uspořádat své vztahy jakkoli jinak podle svého uvážení. Toto svolení zůstavitele je podle našeho názoru velmi praktické, neboť simuluje předchozí právní úpravu. Ta podle judikatury stanovila, že dědicové ze závěti smějí uzavřít dohodu, pokud se na ní všichni shodnou. Pak měla dohoda dědiců přednost před nařízením zůstavitele. Současná právní úprava již toto neumožňuje a výslovně stanoví, že dohoda dědiců je možná pouze za předpokladu, že zůstavitel k ní dá svolení. V opačném případě dohoda dědiců možná není. Současná právní úprava tak dbá především na to, aby vůli zůstavitele bylo co nejvíce vyhověno.

Dědicové však i přes výslovné připuštění jiné dohody zůstavitelem mohou konstatovat, že na zůstavitelově rozdělení trvají a hodlají jej dodržet. V takovém případě by se dohoda neschvalovala,

Nahrávám...
Nahrávám...