43
K první kasační stížnosti na přestupek proti zákonu o pohřebnictví (2. část)
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D.
První část článku o provozovateli krematoria s obřadní síní, který pozůstalým nedovolil rozloučit se se svým blízkým zemřelým, jsme uzavřeli tím, že oprávněně lze obřad zrušit pouze z velmi vážného technického důvodu, je-li ohrožen život a bezpečí jeho účastníků (požár v budově, povodeň, výzva Policie ČR či hasičů apod.). Žalovaný namítá žalobkyni, že ke konání obřadu, pokud jeden z vypravitelů není přítomen, není zmocnění toho z nich, který podepsal objednávku, nezbytné. Dodává, že smí legitimně smuteční ceremonii navštívit pouze pozvaní smuteční hosté, kolegové a známí, bez účasti osob blízkých zemřelému. Během pandemie covidu-19 se obřady konaly distančně v on-line prostředí, aniž by kdokoli neustále zjišťoval, kdo je připojen a kdo nikoli. Itinerář má být projednaný s dostatečnou časovou rezervou, aby předem objednaný a zaplacený obřadník, řečník, květinář a nosiči rakve věděli, co se po nich chce, či nechce. Není-li to možné, je třeba citlivě a empaticky improvizovat podle místních zvyků, nikoli přítomné hosty poslat domů.
Ve druhé části seznámíme čtenáře s doplněními, které žalobce postupně přidával k důvodům, proč smuteční obřad zrušil. Žalobkyně svůj postoj opřela o další tvrzení, že paní S. je ze strany vypravitelky pohřbu na samotném obřadu údajně osobou nežádoucí. Na takovou žádost (vykázat pozůstalého z obřadu) ovšem žalobkyně nemůže přistoupit těsně před obřadem. Dopustila by se totiž stejného přestupku jako v této řešené situaci. Žalobkyně se dále začala domáhat, aby žalovaný v přestupkovém řízení dokázal subjektivní prvek zavinění. Obřad, jak dále pojednáme, lze zrušit i kvůli rodinným rozepřím, nikoli však ve chvíli jeho bezprostřední přípravy, těsně před jeho začátkem.
1. Předjímání rodinného konfliktu v průběhu obřadu
Žalobkyně ve věci postupně "uhýbá" od předmětné kauzy ke zevšeobecnění problému "řešení konfliktní situace" v průběhu pohřbu. Ten podle žalobkyně nemá být za žádných okolností zkažen či narušen hádkou, křikem nebo protestem. Posouvá tím význam a svou úlohu, stylizuje se do role rozhodčího rozličných možných budoucích rozporných situací. Dovoluji si poznamenat, že zákon o pohřebnictví nestanoví provozovateli krematoria ani obřadní síně povinnost zachovat veřejný pořádek mezi pozůstalými v průběhu smutečního obřadu (to je zpravidla úkolem Policie ČR, zvláště dochází-li v průběhu obřadu k násilí nebo ubližování na zdraví). Smyslem ustanovení § 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví je podle žalovaného chránit city všech přítomných pozůstalých a hostů, nikoli pouze objednavatele obřadu nebo vypravitele pohřbu, kterých může být několik a navíc vůbec nemusejí být osobami blízkými zemřelému (typicky zaměstnavatel zemřelého, obec, potažmo stát u prezidentských či vojenských pohřbů). Zákon o pohřebnictví v citovaném ustanovení supluje vzdáleným způsobem zákon o ochraně spotřebitele, kde podobné ustanovení z logiky věci absentuje, ale kam by patřilo systémověji, protože by se nevázalo jen a pouze na provozovatele krematoria či pohřební služby.
Podle vyjádření žalobkyně právo musí vždy počítat s "lidským faktorem" a musí být připraveno řešit konfliktní situace, toto tvrzení však v kontextu věci směřuje do soukromoprávní roviny řešení rodinných nesrovnalostí, nemá jím být obhajována ingerence provozovatele, který bude na základě svého vlastního úsudku předcházet rodinným neshodám (konfliktům) tím, že obřad zruší, s odvoláním na (neexistující) rodinný spor a právní podmínku přítomnosti vypravitele (nebo udělení jeho plné moci).
Žalovaný mohl mlčet k celé kauze a odmítnout přestupkové řízení zahájit s tím, že jde o soukromoprávní spor s minimální společenskou škodlivostí. Právo na pietu zaručuje občanský zákoník, což již bylo judikováno rozšířením demonstrativního výčtu v § 81 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. Žalovaný mohl odkázat pozůstalé na právo podat satisfakční žalobu. Právo na pohřeb (smuteční obřad) však podle žalovaného není jen právem na respektování rodinného a soukromého života jako jedno ze základních lidských práv. Je to také právo zemřelého, který si obřad za svého života přál. Ochrana postmortální osobnosti člověka je svěřena jak osobě blízké zemřelému, tak také orgánu veřejné moci (u trestných činů se jedná o hanobení lidských ostatků). Ne vždy totiž chtějí osoby blízké do vleklého soudního sporu jít, nejde jim o morální nebo finanční satisfakci, ale o spravedlivé potrestání viníka, aby se podobné situace v krematoriu neopakovaly. Frekvence smutečních obřadů je v obřadní síni tohoto krematoria obrovská. Jediné městské krematorium nemá v okruhu 50 km konkurenci. Je zákonnou povinností jednatele krematoria zajistit trvalou a plnou diskrétnost vůči svým klientům, zvláště těsně před zahájením smutečního obřadu, kdy se nacházejí ve zvláštní situaci zranitelnosti.
Rodinné konflikty nastávají a jsou možné, zvláště pokud nečekaně zemřelo dítě nebo šlo o sebevraha. Zde však zemřel senior přirozenou smrtí. Pokud měla žalobkyně, jak naznačuje, nějaké vědomí o rozporu uvnitř rodiny, tak její jednání s ohledem k citům truchlících mělo směřovat k tomu, aby o to více v této situaci nedošlo k jednání zraňujícímu city pozůstalých. I v situaci napětí a vnitřních sporů uvnitř nejužší rodiny lze zachovat rozvážnou neutralitu a soucítění k ostatním truchlícím. Předpis nemůže stanovit, jak vhodně, nevtíravě napomoci nést bolest druhých.
Podle Kanta řídit se mravním zákonem předpokládá odhlédnout od svých partikulárních zájmů, přání a cílů. V tomto případě takovými zájmy byla posedlost bezchybným provedením občanského smutečního obřadu, minimalizováním rizik, stížností a reklamací, zachováním si dobré pověsti v regionu. Zde se zcela obnažuje rostoucí dosah peněz a trhu do oblastí života, které se dříve řídily netržními zvyklostmi. Shodneme se, že veřejně přístupné poslední sbohem a doprovázení zemřelého v rakvi k pohřbení nejsou pouhým právním a ekonomickým mechanismem, ale ztělesňují určité hodnoty. A když tržní hodnoty vytěsní netržní normy, pak si právě ony zaslouží naši pozornost a péči.
Komodifikace posledního rozloučení vytlačuje normy jako soustrast, soucítění, spolusdílení, spolunesení, zákonnost, citlivost vůči kulturní a osobní odlišnosti při truchlení, duchovní rozměr smrti, přiměřenost pietního chování, návaznost služeb a důstojnost umírání i truchlení. Nahrazuje je tržními hodnotami. V tomto smyslu interní předpis, kterým provozovatel obřadní síně reguluje chování pozůstalých, jako by plnili svoji povinnou školní docházku, poškozuje projevy piety. Svoboda volby neospravedlní její nespravedlnost vůči pozůstalým. Přestupce poškodil nejen hodnotu smutečního obřadu, který rodina pro svého příbuzného zajistila, ale samotnou dobrou pověst, čest a osobnost samotného zemřelého a celé jeho pozůstalé rodiny.
2. Spor mezi sestrami
V písemném vyjádření paní B. (Vec: Sťažnosť) není přítomen ani náznak o rodinné rozepři, ani že by si paní B. nepřála na pohřbu přítomnost nějakých osob, nebo dokonce, že by si paní B. přála obřad celý zrušit. Tím, že žalobkyně nepravdivě svedla zrušení obřadu na nečekané přání paní B., ublížila čekajícím pozůstalým ještě více, než kdyby si vymyslela technické či bezpečnostní důvody.
Žalobkyně nepřináší žádné důkazy o tom, že by mezi pozůstalou paní S., dcerou dlouholeté družky zemřelého, a pozůstalou paní B., dcerou zemřelého, které po úmrtí společně v kanceláři pohřební služby sjednaly pohřbení, došlo před konáním smutečního obřadu ke sporu. Žalobkyně se přitom na tento údajný spor dvou pozůstalých opakovaně odkazuje s tím, že dokázat tuto její hypotézu musí žalovaný. Přestupkové řízení je sice ovládáno mj. zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, ale nezbavuje to, vzhledem k dikci § 52 zákona č. 500/2004 Sb., účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Je tak i povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet. I kdyby ke sporu došlo, pro veřejné právo je takový spor irelevantní. Spor mezi sestrami patří do soukromého práva. Žalobkyně ve své kasační stížnosti neuvedla žádné veřejnoprávní důvody, pro které shledává absenci škodlivosti svého jednání.
Ze stížnosti vypravitelky paní B. nevyplývá, že by si tři dny či těsně před obřadem obřad v krematoriu v ten den nepřála, že by chtěla dát požadovaný nesouhlas (doplňuje, že provozovatel, nikoli ona, trval na plné moci), a už vůbec ne, že paní S. neměla/nesměla na obřadu být přítomna. Naopak se na paní S. v závěru své stížnosti odkazuje jako na osobu, která může podat další informace, protože byla v obřadní síni přítomna (viz spis č. 21, příloha). Uvedené "finální" tvrzení, že paní B. se měla vyjádřit, že si nepřeje přítomnost paní S., které se vyvozuje z jednání, jehož průběh je popisován na dvoře krematoria, nebylo nikdy ze strany paní B. potvrzeno. Tvrzení, že pan X., jednatel provozovatele krematoria a obřadní síně, sdělil paní S., že obřad nelze pro nesouhlas vypravitelky pohřbu provést, bylo jeho tvrzením. Je nutno ovšem poukázat na rozpornost tvrzení žalobkyně. I kdyby formální vypravitelka pohřbu vyslovila nesouhlas s přítomností paní S., tento nesouhlas není souhlasem se zrušením obřadu. Naopak, vypravitelka pohřbu předpokládala přítomnost paní S. (jak lze dovodit opět z přílohy č. 21 spisu).
Na dopis žalovaného paní B. odpověděla, že se ve věci pohřbu již vyjádřila zcela pravdivě ve své stížnosti adresované pohřební službě M., s. r. o. (doklad č. 20 s přílohou). Pokud se týče námitky žalobkyně, že pro projednání přestupku nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, konkrétně se jedná o subjektivní prvek zavinění, tak k tomuto je potřeba uvést, že zaviněné porušení právní povinnosti platí pro fyzické osoby. Pro fyzické osoby podnikající a právnické osoby se uplatňuje tzv. objektivní odpovědnost, která vzniká bez ohledu na zavinění fyzické osoby, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě. Nepřihlíží se tak k okolnostem subjektivní povahy. Vyžadováno je pouze to, aby zde existovalo určité protiprávní jednání, jeho negativní následek a příčinná souvislost mezi tímto jednáním a následkem. Tak tomu bylo i v tomto případě.
3. Požadavek na otevření rakve
Pokud se týče námitky žalobkyně, že pro otevření rakve byla nutná přítomnost paní B., ze záznamu žalovaného vedeného podle § 18 správního řádu správním orgánem s paní S. vyplývá, že rakev neměla být během obřadu otevřena, tělo nemělo být před obřadem nikým identifikováno. Na rakvi měla být podle objednávky položena kytice. S tělem samotným se nejbližší rodina rozloučila již v hospici, kde dotyčný zemřel a kde byl i uložen do konečné pevně uzavřené rakve. Riziko záměny těl nehrozilo.
Zákon o pohřebnictví v žádném svém ustanovení neuvádí výslovný požadavek přítomnosti vypravitele pohřbu či obřadu na místě pietního obřadu, při otevírání rakví nebo vlastním pohřbení zemřelého. Žalobkyně tento svůj neoprávněný požadavek nezbytné přítomnosti vypravitele na obřadu pohřbu…
