dnes je 15.12.2019
Input:

Vypravitel pohřbu a stát v řízení o pozůstalosti

1.10.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4
Vypravitel pohřbu a stát v řízení o pozůstalosti

ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D.

Nezřídka se stává, že zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty. Nemá tak právního nástupce, který by vstupoval do jeho práv a povinností. Při splnění těchto podmínek pro zastavení řízení o pozůstalosti se zůstavitelův nepatrný majetek nabývá rozhodnutím soudu, které se dotýká výlučně práv toho, kdo se postaral o pohřbení a hrobové místo. Účastníkem řízení je proto pouze tato osoba. Pokud nepatrný majetek odmítne nebo není-li známa, stává se účastníkem řízení o pozůstalosti stát zastoupený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Cílem předloženého textu je zodpovězení otázky, jaké podmínky stanoví zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS”), pro nabytí nepatrného a prakticky neupotřebitelného majetku státem, pokud není vypravitelem pohřbu, ale pohlíží se na něj jako na zákonného dědice. Nelze vyloučit situaci, kdy státu jako zákonnému dědici připadne nepatrný majetek, který vypravitel pohřbu odmítl, ale z něhož bude povinen uhradit vypraviteli pohřbu náklady na pohřbení a opatření zůstavitelova hrobového místa. Na první pohled se úvodní spekulace může jevit jako zcela ojedinělá a hodna pouze akademické diskuse.

Jaké náklady na pohřeb hradí stát

Až na výjimky vojenských a prezidentských pohřbů, o kterých rozhoduje podle okolností vláda, není stát vypravitelem pohřbu. Podle ustanovení § 1701 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ”), je jako každý jiný dědic zavázán k úhradě nákladů zůstavitelova pohřbení1 a opatření zůstavitelova hrobového místa, tj. všech nákladů2 na pohřbení lidských pozůstatků v rakvi a rubáši do hrobu nebo hrobky na veřejném pohřebišti nebo na jejich zpopelnění v krematoriu, včetně úhrady nájmu hrobového místa minimálně na tlecí dobu3.

Naproti tomu chudinské pohřby musí vypravit vždy obec. Stejně jako každý jiný vypravitel musí rozhodnout o slušném pohřbu i toho zůstavitele, jehož pozůstalost nestačí ke krytí nákladů způsobu pohřbu, jaký si zesnulý přál, a podle § 114 NOZ ho zajistit podle místních zvyklostí. Tyto pohřební výdaje bude následně vymáhat po dědicích, včetně státu. A aby to bylo pro stát ještě komplikovanější, připadne-li mu dědictví, včetně nepatrného majetku, zákonodárce mu v § 41 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o zastupování v právních vztazích, uložil povinnost uhradit přiměřené náklady pohřbu zůstavitele nejvýše v rozsahu stanoveném § 271g odst. 2 ZP. Při současném přílivu nemajetných uprchlíků do Evropy půjde o otázku, jejíž aktuálnost bude nabývat na významu.

Vypravitel pohřbu

Český právní řád není jednotný v používání pojmu vypravitel pohřbu. V právních předpisech se lze setkat s termíny sjednavatel pohřbení (zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví), zajišťovatel pohřbení (vyhláška č. 297/2012 Sb., o náležitostech Listu o prohlídce zemřelého), objednavatel nebo vypravovatel pohřbení atd. Pokus o jeho právní definici je poměrně komplikovaný. Vypravitelem pohřbu může být jakákoli právnická nebo fyzická osoba, která je ve smluvním vztahu s provozovatelem pohřební služby jako její příkazce, a zároveň je uvedena v poznámce úmrtního listu4. Výjimkou z tohoto návrhu právní definice je pohřeb lidských pozůstatků bez zjištěné totožnosti. A jednoznačné není ani to, jak do definice zahrnout osobu zajišťující pohřeb svépomocí bez provozovatele pohřební služby, se kterou počítá § 4 ZPOH.

Ať už je tomu jakkoli, z pohledu řízení o pozůstalosti mohou pro vypravitele pohřbu nastat dvě rozdílné situace, které ovlivňují a zakládají jeho právo domáhat se také části plnění z dědictví. Částka, která byla uhrazena za pohřbení a nájem hrobového místa, může být vyšší nebo nižší než výše nepatrného majetku. „Je-li však cena nepatrného majetku, který byl vypraviteli pohřbu vydán, nižší než jeho pohledávka na nákladech pohřbu, není v právních předpisech podklad pro názor, že jeho pohledávka v celém rozsahu zanikla.”5 Do pasiv dědictví se proto mohou zařadit náklady pohřbu, které svojí hodnotou převyšují cenu nepatrného majetku.6 Vypraviteli pohřbu vzniká právo uplatňovat náklad spojený s pohřbem v rámci celého řízení o pozůstalosti, které by případně vyšlo v budoucnu najevo, jelikož podle výše citovaného § 1701 NOZ je dědic zavázán k úhradě nákladů zůstavitelova pohřbení a opatření zůstavitelova hrobového místa.

Odlišně se například postupuje v Rakousku, kde Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, zkratka ABGB) pamatuje na možnou finanční nouzi potenciálních dědiců, když dědici nenabývají dědictví smrtí, ale až pravomocným usnesením. Záleží pak na tom, zda již podali dědickou přihlášku, či nikoli. Pokud ještě nebyla dědická přihláška podána, může vypravitel pohřbu požadovat již v této fázi vydání částky potřebné k vypravení pohřbu.7

Pokud je více vypravitelů pohřbu

Další neobvyklou a ne příliš jasně řešenou situací je rozdělení nepatrného majetku mezi více osob, které se postaraly o pohřeb. Domnívám se, že zákonné označení „ten, kdo se postaral o pohřeb” není myšleno pouze ve vztahu k jediné osobě, ale vůči všem, kdo tento akt zajistili. Zákonodárce připouští tedy i variantu, že pohřeb obstará více než jedna osoba. Nejjednodušším způsobem nakládání s majetkem nepatrné hodnoty by bylo jeho rozdělení rovným dílem mezi všechny tyto osoby. Naopak nejsložitější variantou je výpočet poměrné hodnoty majetku ve vztahu k podílu na pohřbu notářem, který by musel většinou provádět dokazování a tím zbytečně prodlužoval řízení ve věci, jejíž podstatou je právě její rychlost.

Na rozhraní těchto dvou variant se nachází poslední možnost, kterou je podle Petry Suché uzavření dohody o nepatrném majetku.8 Souhlasím s autorkou, že tato varianta by v daném případě byla nejrozumnější a rozhodnutí o rozdělení majetku by přicházelo v úvahu, až pokud by se účastníci jinak nedohodli. Zákon takovou možnost připouští pouze v případě uzavření dědické dohody, nikoliv dohody mezi vypraviteli pohřbu. Pokud by ovšem takové osoby měly jednotnou představu o rozdělení majetku, notář by nemusel provádět dokazování a na základě návrhu účastníků by tuto dohodu potvrdil. Nedomnívám se, že by šlo o jednání zbytečně zatěžující soudy. Ve zmiňované diplomové práci se autorka věnuje této problematice hlouběji. Poukazuje na charakter majetku nepatrné hodnoty jako odměny za obstarání pohřbu, který nemá kompenzační účel. S tímto názorem lze souhlasit, pokud se účastníci nedohodnou jinak. Obstarání pohřbení je pro mnohé věcí náročnou, a to nejen po finanční stránce. Postará-li se o jeho vypravení jedna z osob ve výrazně větším rozsahu než druhá a dohodnou-li se, že větší část tohoto majetku připadne té, která se na věci podílela větší měrou, není důvod takové dohodě bránit.

Při sporu o to, kdo se postaral o pohřeb, se postupuje podle § 168 a násl. ZŘS. Právo na nabytí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, který například pohřbil zemřelého svépomocí bez provozovatele pohřební služby, a proto s ním byla účast v řízení o nabytí nepatrného majetku ukončena, nezaniká. V nesporném řízení a při rozhodnutí soudního komisaře se však k němu nadále nepřihlíží. Pokud je pro vyřešení sporu o právo na nabytí nepatrného majetku po zůstaviteli nezbytné prokázat sporné skutečnosti mezi vypraviteli pohřbu, soud usnesením odkáže účastníka, jehož právo se, s přihlédnutím k okolnostem případu, jeví jako nejslabší, aby ho uplatnil žalobou. K jejímu podání určí lhůtu, která nesmí být kratší než dva měsíce. Pokud nebyla žaloba ve lhůtě podána, řízení o žalobě bylo zastaveno nebo byla žaloba odmítnuta, platí, že spor o nabytí nepatrného majetku byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. Vyplývá-li z rozhodnutí soudu o žalobě, že právo na nabytí nepatrného majetku nesvědčí některému z dosavadních vypravitelů pohřbu, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Oproti předchozí právní úpravě je tím posílena možnost obrany vypravitele pohřbu, který má nyní ve sporném řízení stejné postavení jako dědic, přestože soudní poplatky za takový spor mohou převýšit výši nepatrného majetku.

Dalším sporným bodem vyplývajícím z účastenství dvou či více vypravitelů pohřbu na řízení je otázka, zda postačí souhlas jen jednoho z nich k tomu, aby mohl být nepatrný majetek vydán, či nikoliv. Tuto problematiku však již ZŘS neupravuje. Při projednání a rozhodnutí věci týkající se samotného rozhodnutí o nepatrném majetku musí být, podle mého názoru, vždy splněny dvě základní podmínky, bez nichž nelze tento postup v řízení uplatnit. Tou první je podíl dotčené osoby na obstarání pohřbu, druhou je pak její souhlas k přijetí nepatrného majetku a zastavení řízení bez projednání věci. Neudělí-li kterákoliv z výše zmíněných osob souhlas, domnívám se, že nebyly splněny předpoklady pro tuto formu rozhodnutí a věc musí být projednána standardním způsobem. Pokud by bylo řízení zastaveno, osoba, která nedala souhlas k přijetí nepatrného majetku, by byla neodůvodněně zkrácena na svých právech oproti tomu, jehož rozhodnutí bylo respektováno a následováno. Udělovanému souhlasu by při takovém postupu byla přiznána pouze formální funkce, která by ve své podstatě skutečnou podmínkou nebyla, čímž by nebyl naplněn účel souhlasu dotčené osoby. Na výše zmíněné téma byl publikován velmi podobný názor opírající se zejména o tvrzení, že každý vypravitel pohřbu musí splnit zákonem stanovené podmínky. „Domnívám se, že v tomto případě řízení o dědictví nepůjde zastavit, neboť k vydání majetku nepatrné hodnoty nemůže dojít proti vůli vypravitele pohřbu (byť pouze jednoho z více vypravitelů).9

Majetek nepatrné hodnoty

Přesná hranice, při které lze majetek považovat za nepatrný, není stanovena. Závisí na úvaze soudu, konkrétních okolnostech případu (vypravitel pohřbu by přicházel v úvahu jako jediný dědic apod.) a je ovlivňována zejména obvyklými náklady přiměřeného pohřbu v daném místě a čase.10 Do roku 2008 byla tato částka ještě snižována o 5 000 Kč pohřebného.

Předmětem nepatrného majetku jsou především věci ve výlučném vlastnictví nebo v podílovém spoluvlastnictví zůstavitele, jakož i práva a povinnosti vzešlé z vypořádání případného společného jmění manželů (zůstavitele a pozůstalého manžela). Za majetek nepatrné hodnoty může notář jako soudní komisař považovat i majetková práva, která přecházejí na oprávněné osoby jinak než děděním (např. nároky z pojištění osob, peněžité nároky zaměstnance vůči zaměstnavateli, restituční nároky, autorská práva, nájemní vztah k hrobovému místu na veřejném pohřebišti apod.). Jak bylo na konkrétním příkladu z praxe úvodem tohoto příspěvku zmíněno, může být i nepatrný majetek na základě úvahy soudu vzhledem k okolnostem projednán jako dědictví. A nemusí se jednat jen o předlužené dědictví. Stačí, pokud byl pohřeb vypraven s minimálními náklady a dědici zůstavitele jsou v takové sociální situaci, že majetek v ceně do 5 000 Kč pro ně představuje podstatný přínos, nebo je dokonce projednání nepatrného majetku jediným řešením (není známo, kdo se postaral o pohřeb nebo vypravitel pohřbu nesouhlasí s tím, aby mu byl nepatrný majetek vydán). Přiměřená výše nákladů na slušný pohřeb může být podle právního řádu desetinásobně vyšší.

V souladu s § 26 zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, hradí příslušná okresní správa sociálního zabezpečení náklady spojené s pohřbem zaměstnance, který zemřel v důsledku poškození zdraví, tomu, kdo je vynaložil, a dále náklady na nájem hrobového místa, zřízení pomníku nebo desky a úpravu hrobu, cestovní výlohy a jednu třetinu přiměřených nákladů na smuteční ošacení. Náklady na smuteční ošacení a cestovní výlohy se však hradí jen osobám blízkým zaměstnanci. Náklady spojené s pohřbem jsou hrazeny do výše desetinásobku pohřebného, tj. do výše 50 000 Kč. Bylo judikováno, že i nemovitost může být vydána vypraviteli pohřbu, jedná-li se o nemovitost nepatrné hodnoty.11

Pokud se po právní moci rozhodnutí zjistí, že řízení bylo zastaveno, ačkoli majetek zanechaný zemřelým nebyl nepatrný, je nezbytné jej projednat, a to bez ohledu na to, že o něm soud věděl před zastavením řízení, a přesto řízení zastavil (např. proto, že byl nesprávně informován o ceně majetku). Rozhodnutí o nepatrném majetku obvykle probíhá bez problémů. O hodnotě majetku rozhodne notář během předběžného šetření a na základě souhlasu osoby, která se postarala o pohřeb, řízení zastaví. Díky časté přítomnosti vypravitele pohřbu při sepisování protokolu nedochází k větším komplikacím a pozůstalost bývá uzavřena během jediného jednání. Osoba, s níž má být jednáno, je v tomto případě zákonem označena jako ten, kdo se postaral o pohřeb, čili osoba, která zařídila všechny potřebné náležitosti k jeho vypravení. Na rozdíl od předchozí právní úpravy v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ”), blíže specifikuje situaci, kdy by se o pohřeb postaralo více osob.

Nabytí nepatrného majetku státem

Velmi zajímavá situace v této souvislosti nastává, vyjde-li po úmrtí zůstavitele najevo pouze majetek nepatrné hodnoty a vypravitel pohřbu i dědic ho odmítne. Úvodní