dnes je 24.5.2022

Input:

Stanovisko ke druhé části knihy: Zákon o válečných hrobech, komentář z pera Pavla Vetešníka a Jaroslava Šejvla

20.12.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

33
Stanovisko ke druhé části knihy: Zákon o válečných hrobech, komentář z pera Pavla Vetešníka a Jaroslava Šejvla

ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D.

Předmluva

V názorech právních vydavatelství a mnoha jiných lidí, kteří do toho mohou mluvit, je zakořeněna docela mylná a hloupá domněnka, že existuje dvojí druh právnických knih, totiž monografické a komentující. Samozřejmě, že pak mají docela konkrétní představu, jak ta která kniha má podle toho vypadat. Sám rozděluji knihy docela jinak. Na dobré a špatné, na potřebné a zbytečné, na zajímavé a otravné atd. Jsem přesvědčen o tom, že komentář k zákonu by mohl být mnohem zábavnější nežli většina tzv. monografických knih, kdyby ho nebylo potřeba vtěsnávat do neživé formy komentářů jednotlivých paragrafů, odstavců a písmen. Ve vžité formě komentářů se člověk pohybuje jako v konfekčním fraku. Najdou se sice lidé, kteří řeknou, „ví, co si obléknout”, zůstává však otázkou, jak se v tom dotyčný cítí a má-li tohle všechno vůbec nějakou cenu.

Tato reflexe si klade za cíl nikoli formou vědecké recenze, ale prostého stanoviska klást autorům druhé části knihy Zákon o pohřebnictví, Zákon o válečných hrobech (Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, 2., podstatně přepracované a doplněné vydání, 491 s.), tohoto z hlediska rozsahu výjimečného textu, konkrétní a praktické otázky, na které se, podle mého názoru v jejich jinak jedinečné příručce, nepokusili odpovědět. Dílo je to na první pohled ohromné, komentující jak zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pohřebnictví), tak na 35 stranách i zákon o č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech a o změně zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o VH). Toto stanovisko navazuje na moje jarní, které hodnotí hlavní část knihy, totiž komentář k zákonu o pohřebnictví (viz Kotrlý, Tomáš: Komentář v pohřebnictví: bláto, nebo louže? , 2. 3. 2021, zdroj: Verlag Dashöfer, zveřejněné pouze na internetových stránkách.

Úvod

Zákon o VH je se svými devíti paragrafy útlý a maximálně stručný. To je jeho hlavní deviza. Komentátoři zde mají obrovský prostor pro kreativitu, pokud ovšem přišli s agendou do běžného styku. A to se nestalo. Což by nevadilo, kdyby alespoň vedli rozhovory s těmi, kteří o válečné hroby pečují, nebo alespoň studovali jejich zápisy z jednání, kontrolní protokoly a odložené spisy z přestupkových řízení.

Komunita zaměstnanců státní a veřejné správy, kteří tento zákon uvádějí do praxe, je velmi malá. Kromě ministerstva obrany se jedná o jednoho pracovníka na každém krajském úřadu a obecním úřadu obce s rozšířenou působností (včetně 22 pražských městských částí). Jedná se tedy o zhruba 241 úředníků, z nichž každý má, vedle své hlavní funkční náplně, k řešení této problematiky vyčleněnou poměrně malou, někdy jenom nepatrnou část svého pracovního času. Problematice válečných hrobů se tak naprostá většina z nich věnuje zcela nárazově, zpravidla na základě nějakého podání nebo podnětu.

Samotná péče o válečné hroby však svým významem rozhodně není marginální záležitost. Válečné hroby jsou součástí naší bohaté historie, která se nás neustále bezprostředně dotýká. Nacházejí se v obcích po celé zemi a připomínají památku padlých v době válek. Jsou to hroby vojáků, odbojářů, válečných zajatců, ale také pomníky, památníky nebo pamětní desky se jmény našich předků. Jsou jakýmsi zastavením v čase, odrazem a dokladem naší složité minulosti a vzpomínkou na tragické události, při nichž pro svou zemi umírali vojáci i civilisté. Za každým jménem uvedeným na válečném hrobu se skrývá lidský život a neobyčejné činy a osudy zpravidla naprosto obyčejných lidí. Jsme jejich dlužníky a jediné, co pro ně reálně jsme schopni udělat a jak svůj dluh můžeme splatit, je důstojně uchovávat jejich památku. A to je také smyslem a cílem péče o válečné hroby.

Problematice péče o válečné hroby se ze své pozice na ministerstvu obrany každodenně věnuje od roku 2005 a celou tu dobu metodicky řídí výše uvedenou komunitu státní správy můj dlouholetý kolega Imrich Vetrák. Společně přes deset let řešíme situace, které přináší praktický život, a jsou mezi nimi i takové, kterými se zákon o VH detailně nezabývá, a dává tak prostor pro lidovou tvořivost. Vítáme tedy každý podnět, který má ambici upozornit zájemce o tuto problematiku na kličky a širší souvislosti zákona o VH, iniciativu, která objasňuje a zevšeobecňuje poznatky získané při uplatňování jednotlivých ustanovení v praxi, a je tedy zdatným pomocníkem při zkvalitňování péče o válečné hroby. Z tohoto úhlu pohledu jsme s nadšením přivítali informaci o vydání aktualizovaného komentáře k zákonu o VH, který zpracovali a se stavem k 1. září 2020 vydali JUDr. Bc. Pavel Vetešník a Mgr. Jaroslav Šejvl. Dílo navazuje na jejich předchozí komentář k zákonu o pohřebnictví a k zákonu o válečných hrobech, který byl vydán také knižně v roce 2015 ve stejném nakladatelství, tedy Wolters Kluwer, a. s.

K textu komentáře obecně

Nakladatelství již v roce 2015 rozhodlo, aby komentář k zákonu o VH nevyšel samostatně, ale pod jednou střechou s komentářem k zákonu o pohřebnictví, aniž by v předmluvě knihy bylo vysvětleno proč. Zákon o pohřebnictví a zákon o válečných hrobech totiž nemají až na jedno drobné ustanovení o bezúplatnosti užívacího práva k válečnému hrobu nic společného, což autoři komentáře sami dobře vědí. Citujme z jejich úvodu na s. 343: „Důvodem, proč nebyla oblast válečných hrobů upravena v rámci zákona o pohřebnictví, bylo stanovisko Legislativní rady vlády /…/ válečné hroby se nacházejí zejména mimo pohřebiště, a to na různorodých místech, což nebylo možné provést v rámci právní úpravy pohřebnictví.” Mnohem blíže má zákon o VH k občanskému zákoníku. Ten je ale pohříchu v tomto díle zcela vyloučen, ačkoli jej cituje přímo zákon o VH v poznámce pod čarou číslo 1.

Válečný hrob a pietní místo jsou zcela nové právní instituty, které z právní úpravy pohřebnictví nejen nevycházejí, ale ani ji nedoplňují. Oba zákony mají svoje vlastní pojmosloví, a to i v takových shodných pojmech, jako je hrob či mrtvé lidské tělo. Zákon o VH si vytvořil zvláštní pojmy v návaznosti na mezinárodní smlouvy, které o dva roky starší zákon o pohřebnictví necituje; spadají pod mezinárodní právo válečné. Kdyby občanské hroby byly definovány obdobně jako ty válečné, provozování pohřebiště by se natolik zkomplikovalo, že by nebylo prakticky možné do země rychle pohřbít či oprávněně hrob otevřít. Nelze proto v textu komentáře opakovaně odkazovat na pojmosloví zákona o pohřebnictví. Nemá to smysl. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že válečné hroby s ostatky a téměř všechna pietní místa byla zřízena dávno před účinností zákona o VH i zákona o pohřebnictví.

Jako typický příklad zbytečného matení čtenářů uvádím definici lidských ostatků (na s. 350 v komentování § 2 odst. 1 zákona č. 122/2004 Sb.), převzatou ze zákona o pohřebnictví. Tento pojem zákon o VH nezná, používá termín „ostatky osob”. Že se jedná zcela o umělý slepenec, dokazuje příloha č. 1 celého díla: terminologický slovník. V něm bychom pojmy zákona o VH hledali bohužel marně. Podobně citovaná judikatura i literatura: obojí se zde týká všeho jiného, jen ne přímo zákona o VH. Domnívám se, že si redakce byla vědoma, že pokud by tento komentář nespojila se zákonem o pohřebnictví, mohla by předem počítat s naprostým ležákem.

Co se týká podtitulku „2., podstatně přepracované a doplněné vydání”, nový komentář se od toho původního liší jenom minimálně a některá jeho místa jsou pouhou převyprávěnou verzí již známého textu. Na první pohled by jediným kladem tohoto nového komentáře mohlo být doplnění o úvod, který o pět let starší komentář neobsahoval a který popisuje právní, historické a mezinárodní postavení zákona, včetně z internetu stáhnuté modlitby za padlé. Jenže tento úvod byl téměř celý převzat z knihy Pohřbívání a hřbitovy, z dvanácté kapitoly Imricha Vetráka, nazvané Válečné hroby (Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 339–342). Autoři komentáře neměli po devíti letech tolik slušnosti, aby tohoto renomovaného a v této oblasti jediného publikujícího odborníka požádali o aktualizaci jeho pro dílo klíčového textu.

Stejně tak nelze poctivě uvádět jako další doporučenou literaturu k úvodu tohoto komentáře výše uvedenou knihu Pohřbívání a hřbitovy, když jediným pojednáním o válečných hrobech v ní je ona 12. kapitola, v seznamu literatury pod úvodem již uvedená. Jedná se podle mého názoru o účelovou propagaci celého díla, které se však zabývá vším možným, jenom ne válečnou problematikou. Čtenář si mylně pomyslí, kolik toho již bylo k problematice zákona o VH napsáno. Nebylo. Platí jen jediný autor, a to Imrich Vetrák; nikoho dalšího jsem v soudobé odborné literatuře na toto téma v České republice nedohledal.

Snažím se pochopit, jak se mohla úvodní modlitba stát doporučenou literaturou k úvodu, když je v úvodu uvedena celá a je zcela anonymní (viz https://www.kaplani.army.cz/modlitby). Nelze proto legitimně uvádět v úvodu a na závěr úvodu (ještě k tomu opakovaně) tuto citaci: „KOZLER, J. In: Stejskal, D., Šejvl, J. Pohřbívání a hřbitovy. Praha: Wolters Kluwer, 2011”. V uvedené knize pan Kozler nenapsal ani čárku, pouze souhlasil z pozice vojenského kaplana, aby modlitba z internetu byla v díle publikována.

Rodinné válečné hroby

Zákon nestanoví podmínku, že by válečným hrobem bylo pouze takové místo, kde jsou pochovány výlučně ostatky osob splňujících kritéria stanovená § 2 odst. 1 zákona o VH. Naopak zákon nestanovuje žádné omezující podmínky, pokud se jedná o možnou přítomnost ostatků dalších osob, které nesplňují podmínky uvedené v tomto odstavci, ve válečném hrobu. Zejména padlí účastníci ozbrojených povstání v závěru 2. světové války byli péčí rodiny pohřbíváni do hrobů, do kterých byli následně pohřbíváni i přirozeně zemřelí (zejména) rodinní příslušníci.

V některých případech nebyli padlí pohřbeni do země, ale jejich ostatky byly zpopelněny a urna s popelem byla uložena do hrobového zařízení rodinného hrobu. Je-li válečný hrob (místo pohřbení) označen náhrobkem nebo jiným hrobovým zařízením, pak jsou tyto předměty (náhrobek) také součástí válečného hrobu. To platí i o náhrobcích tzv. rodinných válečných hrobů. Jsou však ale i takové případy, kdy urna s popelem není uložena do hrobového zařízení, ale přímo do hrobu.

A konečně jsou i takové případy, kdy je na hrobovém příslušenství rodinného hrobu připomenuta oběť, která padla, ale hrob oběti se nachází mimo tento hrob. Hrob padlého se zpravidla nachází v zahraničí nebo o jeho hrobu není nic známo. Týká se to především 1. světové války. Takové hrobové příslušenství je svým charakterem pietním místem.

Zde je tedy prostor pro upřesnění, jak k takovým rodinným hrobům přistupovat z hlediska:

  • dalšího pohřbívání (hroby s ostatky) rodinných příslušníků do válečných hrobů,

  • nakládání s opuštěným hrobovým příslušenstvím válečného hrobu,

  • přemisťování uren se zpopelněnými ostatky padlých do jiného rodinného hrobu nebo hrobového zařízení,

  • jak v takových případech uplatňovat ustanovení o bezplatném a časově neomezeném užívání hrobového místa.

Velmi častá chyba provozovatelů pohřebišť je v tom, že s uživateli válečného hrobu uzavřou písemnou nájemní smlouvu s nájmem 0 Kč, ačkoli právní teorie jasně deklaruje, že podstatnou vlastností nájemní smlouvy je její úplatnost. Autoři komentáře, k jeho velké škodě, vynechali otázku výpůjček a výpros k hrobu podle občanského zákoníku.

Jiný objekt

Zákon o VH v definici válečného hrobu (§ 2 odst. 1) uvádí, že válečným hrobem může být i „jiný objekt, který je za válečný hrob považován v souladu s mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána”. V evidenci válečných hrobů se žádný takový objekt dosud nenachází, a proto by bylo vhodné uvést v komentáři alespoň jeden konkrétní příklad takového objektu.

Definice pietního místa

Jednoduché a srozumitelné vymezení pietního místa, která je formulováno v § 2 odst. 2 zákona o VH, způsobuje při aplikaci tohoto zákona v praxi překvapivě velké množství nedorozumění. Považuji proto za důležité zdůraznit základní rozdíl mezi válečným hrobem s ostatky a pietním místem. Tím je skutečnost, že součástí pietního místa v žádném případě nejsou ostatky obětí. Je to důležité z toho důvodu, že definice obětí pohřbených ve válečných hrobech a obětí připomenutých na pietních místech je v podstatě stejná.

Dalším podstatným rozdílem mezi válečným hrobem a pietním místem je skutečnost, že pietní místo musí kromě informace o obětech obsahovat i informaci o válečné události, ke které (ke kterým) se pietní místo vztahuje a v důsledku které připomínaná oběť zahynula.

Podstatou pietního místa je objekt, který je zpravidla označený textem a srozumitelnou symbolikou. Jeho základním posláním je jednak připomínka válečných událostí, ale zejména zachování památky většinou jmenovitě uvedených obětí. Jedná se v podstatě o náhradu takových hrobů s ostatky, které se zpravidla nacházejí příliš daleko od pozůstalých (nebo vůbec neexistují) a v důsledku toho není možné, aby padlým mohla být vzdána čest a vyjádřena úcta přímo u jejich hrobu (hrobů).

Pietním místem tedy nemůže být pomník věnovaný památce osoby, která zemřela z jiného důvodu, například stářím, v důsledku perzekucí mimo válečnou dobu, pro svou národnost, rasu, náboženské vyznání apod. Nemůže jim být ani pomník věnovaný pouze události nebo činnosti, například výročí osvobození obce, setkání armád, provedení vojenské akce nebo operace, sídlu partyzánského velitelství, shromáždění nebo odsunu osob do koncentračního tábora, bombardování apod.

GDPR

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 (GDPR) je poměrně složitý dokument. Chtějí-li autoři být navzdory všemu přece jen teoretičtí, v této oblasti evropského práva by bylo vhodné v komentáři popsat vztah mezi GDPR a evidencí válečných hrobů z hlediska vedení údajů o vlastnících válečných hrobů a vlastnících nemovitostí, na kterých se válečné hroby nacházejí (fyzické osoby versus právnické osoby), a vedení údajů o pohřbených nebo připomenutých na pietních místech (zemřelí).

Evidence válečných hrobů

Zákon o VH celkem precizně stanovuje rozsah údajů, které tvoří evidenci válečných hrobů. Jak ale pracovat s ustanovením § 2 odst. 3 zákona, které stanovuje, že evidencí válečného hrobu se rozumí listinný nebo jiný záznam obsahující údaje o válečném hrobu, pokud jsou známy? Názory na význam těchto tří slov se v komunitě, která vede evidenci válečných hrobů, velmi liší.

Lze za známé údaje považovat jenom ty údaje, které lze vyčíst z válečného hrobu, nebo jimi jsou i takové, které lze snadno dovodit? Například lze dovodit, že oběť připomenutá na vesnickém pomníku, který je věnován památce občanů obce padlých v 1. světové válce, byla vojákem rakousko-uherské armády a měla rakousko-uherskou státní příslušnost. Nebo lze za známé údaje považovat i takové, které lze volně získat z ostatních veřejně přístupných zdrojů – například z veřejně on-line přístupných databází archivů?

Péče o válečné hroby

Problematika péče o válečné hroby je z praktického hlediska a z hlediska reálného dopadu na vlastníky válečných hrobů stěžejní částí zákona o VH. § 2 zákona o VH v odst. 4 a 5 velmi stručně vymezuje pojem péče o válečné hroby a pojem údržba a úprava válečného hrobu. Nechává tak vlastníkům válečných hrobů a vlastníkům nemovitostí, na kterých jsou válečné hroby umístěny, obrovský manévrovací prostor pro stanovení míry naplnění těchto pojmů. Vzniká tak řada otázek, které rozhodně stojí za rozbor

Nahrávám...
Nahrávám...