54
Přání pacienta neoznámit úmrtí vyřčené v informovaném souhlasu
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D.
K naplnění přání pacienta neoznámit úmrtí vyřčeného v informovaném souhlasu ze strany lékaře prohlížejícího tělo zemřelého došlo v roce 2025 v jednom ze středočeských měst. V tomto případě se jednalo o následující situaci: "Zemřelý pan Ř. uvedl v informovaném souhlasu za hospitalizace, že si nepřeje podávat jakékoli informace uvedenému kontaktu, svému synovi, panu K., a to ani v případě úmrtí. Lékařem prohlížejícím tělo zemřelého nebyl dle přání zemřelého syn kontaktován. Jiné příbuzné dle anamnézy pan Ř. neměl." S prosbou o radu, kdo má oznámit úmrtí synovi, se na mě obrátila referentka odboru sociálního magistrátu města.
Pokud budeme vycházet z tohoto konkrétního případu a budeme současně předpokládat, že zemřelý pan Ř. uvedl v daném informovaném souhlasu, že si nepřeje podávat jakékoliv informace o zdravotním stavu osobě blízké, konkrétně svému synovi, to vše ve smyslu § 33 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"), tak je vhodné rovněž uvést, že se v daném případě jedná o svobodné rozhodnutí pacienta, které má oporu jak v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 10 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, tak v § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Pojďme se ale zaměřit na dva pojmy, které musíme rozlišovat. Myslím tím informaci o zdravotním stavu pacienta a informaci o úmrtí pacienta, jelikož v případě informace o zdravotním stavu pacienta, jak je specifikována v § 33 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, se zákaz podávání informací o zdravotním stavu vztahuje i na případy po smrti pacienta (viz čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně), kdy lékař (či obecněji poskytovatel zdravotní péče) musí dbát na tzv. "přání" pacienta vyřčené v daném informovaném souhlasu. V tomto případě se však jedná předně o informace o příčinách smrti, výsledcích pitvy, včetně práva nahlížení do zdravotnické dokumentace a pořizování výpisů a kopií, nikoli o informace poskytnuté formou sdělení o úmrtí pacienta ze strany příslušného lékaře ve smyslu § 86 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, protože zákon ukládá příslušnému lékaři povinnost oznámit úmrtí zemřelého osobě blízké, pokud je mu známa.
Považuji za vhodné také připomenout, s ohledem na výše uvedený zákaz podávání informací o zdravotním stavu pacienta, že informace o zdravotním stavu, na které se vztahuje zákaz podávání informací, lze podat osobám blízkým jen v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu ve smyslu § 33 odst. 4 zákona o zdravotních službách.
Jak jsem již uvedl, je nutné zásadně rozlišovat podávání informací o zdravotním stavu pacienta za života a po jeho smrti, což vyplývá z předchozího textu, od podání informace o úmrtí pacienta ve smyslu § 86 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách.
Ustanovení § 86 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách řeší dle mého názoru jinou zákonnou povinnost nežli § 33 odst. 1 a 4 (věta druhá) zákona o zdravotních službách, protože úmrtí a poskytování informací o zdravotním stavu jsou pojmy s odlišným obsahem – to ale nevylučuje aplikaci rovněž výše uvedeného § 33 odst. 4 zákona o zdravotních službách v případě poskytování informací o zdravotním stavu zemřelého. Tyto informace by lékař mohl osobě blízké sdělit, avšak jedině tehdy, pokud by to bylo v zájmu ochrany jejího zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.
Domnívám se, že v uvedeném konkrétním případě se jedná o stanovení zákonné povinnosti pro lékaře informovat o úmrtí pacienta osobu blízkou, tedy syna zemřelého (i když je vysloven zákaz podávání informací o zdravotním stavu pacienta), pokud je mu tato osoba známa, což v tomto případě bylo splněno a zaznamenáno ve zdravotní dokumentaci. Jde totiž o podání jiné informace než ve smyslu informace o…
