dnes je 19.4.2021

Input:

Komentář v pohřebnictví: bláto, nebo louže?

2.3.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

29
Komentář v pohřebnictví: bláto, nebo louže?

ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D.

Lidé se v dnešních pluralistických společnostech výrazně liší v pojetí důstojného pohřbu a silně spolu nesouhlasí ve způsobu, jak nejlépe pohřbívat. Liberální přístup byl právě i snahou vyčlenit v 90. letech právní úpravu pohřebnictví v České republice z morálních, a tím často i náboženských sporů. Přesto byl v roce 2001 schválen konzervativní a historicky první zákon regulující pohřbívání lidí, jak žehem, tak do země, totiž zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohřebnictví”). Na pultech knihkupectví se nedávno objevil jeho v pořadí již druhý komentář opět z pera Pavla Vetešníka, Evy Vetešníkové a Jaroslava Šejvla, popisující právní stav tři roky po účinnosti velké novely tohoto zákona, tj. s platností textu k 1. září 2020 (Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, 2., aktualizované vydání, které vyšlo po pěti letech, 512 s.).

Novela umožnila postihovat společensky škodlivé přestupky, proti kterým se pozůstalí nemají šanci bránit. O tom, které z nich však během tří let byly projednávány a jak byly potrestány, se v komentáři nic nedozvíme. Přitom stačilo, aby se autoři obrátili na orgány dohledu: krajské hygienické stanice, krajské a živnostenské úřady či Ministerstvo pro místní rozvoj. Reálné i fiktivní kazuistiky dnes v právní literatuře táhnou, zvláště jde-li o to demonstrovat úskalí současného, zejména správněprávního zákonodárství a přestupkového řízení. Tenký led spočívá ve značně obtížném hledání vlastního smyslu dané právní normy, tedy obsahu konkrétních práv a povinností. Judikatura citovaná v komentáři se týká zcela jiných živností, služeb a statků, což jen dokazuje, že v právní úpravě pohřebnictví je soudních rozhodnutí vyššího stupně jako šafránu a dosud se neustálila; proto nám při hledání citlivých míst mnoho nepomůžou.

Autoři komentáře, kteří se právní úpravou pohřebnictví zabývají přes deset let, nepřevzali rétoriku podnikatelské lobby o totálním krachu pohřebnictví a potvrdili správný směr, kterým se legislativa pohřebnictví ubírá. Přijímání dalších a dalších právních norem, či dokonce nových zákonů namísto důsledného pískání faulů domácím a evropským firmám nepomůže, nanejvýš jim jen hodí další klacky pod nohy. Stačí důsledně aplikovat předpisy, které máme. To ale znamená zvýšit počet a erudici úředníků, což podnikatelé slyší velmi neradi.

Tato reflexe si klade za cíl nikoli formou vědecké recenze, ale prostého stanoviska klást autorům komentáře obecné, sociálně-antropologické otázky, které podle mého názoru v jejich jinak užitečné příručce, zabývající se na 130 stranách také zákonem o válečných hrobech, absentují. V Česku po filozofických otázkách souvisejících se smutečním trhem a po nových trendech souvisejících s pohřbíváním lidí nikdo ani nevzdechne.

Za hranicemi České republiky

V civilizovaných evropských zemích se v pohřebnictví řeší nejen problémy legislativní, ale i otázky povahy strategické: zda financovat instituce, či činnost, řemeslo, nebo řemeslníky, sepulkrální dědictví, či živé pohřební zvyky, soukromé, nebo veřejné instituce, zda podporovat dark/grief turistiku, či zda obnovit sociální dávky pohřebného, regulaci cen pohřbů nebo je daňově zvýhodnit (funeral welfare) a tak dále. Zvláštní pozornost se věnuje tomu, jestli tvorba smuteční politiky má být s účastí konzumentů smutečních obřadů, pohřbů a hrobů, tj. truchlících pozůstalých, či alespoň s odbornou veřejností.

U nás si na většinu těchto dilemat (a zvláště na poslední z nich) nevzpomněli ani autoři komentáře, přestože sami v anotaci své publikace prohlašují, že: „Oblast pohřebnictví ve všech svých oblastech, které její zákon upravuje, má zásadní rodinný, duchovní, společenský, kulturní a sociální význam…”. Zákon o pohřebnictví nelze zúžit na právní zajištění přechodových rituálů; pro ty samozřejmě nelze zřídit ani žádné ministerstvo. Dlouhodobé abstrahování od filozofických a teologických východisek pohřbívání však vede k nechuti podílet se na tvorbě smuteční strategie České republiky.. Začne-li se někdy vytvářet, v první řadě nesmí, tak jak tomu je u věcně nejbližší státní kulturní politiky, scházet přiznání autorství i metody tvorby této koncepce, stejně jako nesmí chybět odborná oponentura, kterou podobné nekritické komentáře nebo konzultační dny k pohřebnictví pořádané teprve pátým rokem na Ministerstvu pro místní rozvoj nemohou nahradit.

Zákon o pohřebnictví máme v České republice dvacet let – podobně jako předcházející vyhlášky z druhé poloviny 20. století deklaruje, že péče o mrtvé lidské tělo, o krematorium a o hřbitov není volnočasová aktivita, ale že jde o hodnotový systém, který by měl být jednou z hlavních priorit společnosti. Velká novela zákona o pohřebnictví z roku 2017 změnila nejen normy, ale i jazyk komunikace, a sice že při pohřbívání nenarozených nebo mrtvě narozených dětí nejde o likvidaci odpadu, ale že jde o nakládání s lidskými pozůstatky. Nebo že každá z osob blízkých má právo asistovat u úpravy těla zemřelého. Ekonomické benefity této změny je možné spočítat, multiplikační efekty sociální povahy obyčejně spočítat nelze, ale o to jsou cennější.

Většina velkých pohřebních ústavů je na trhu už přes dvacet let, některé firmy existují šedesát let. Za tu dobu se naučily, že rychlé vítězství znamená v budoucnu velkou porážku. Když něco uspěchají a přinese jim to na chvíli benefit, tak je to nakonec zničí. Jako příklad lze uvést případ malé pohřební služby z Horažďovic, která z důvodů minimalizace nákladů nedůstojně nakládala s desítkami mrtvých lidských těl určených ke zpopelnění minimálně od 7. ledna 2016 do 17. března 2016. Nahá mrtvá těla byla odhalena při terénním kontrolním šetření na podnět zaměstnanců pohřební služby v provozovně Šumavská 938, Horažďovice, v areálu veřejného pohřebiště, v součinnosti jak s Policií ČR a pracovníky Městského úřadu Horažďovice, tak s obecním živnostenským úřadem v Horažďovicích, a dále za přítomnosti jednatele pohřební služby a jeho dvou zaměstnanců. Podrobněji viz KOTRLÝ, Tomáš: K největší kauzám v pohřebnictví v ČR a v USA na začátku 21. stol., 2. 4. 2019, zdroj: Verlag Dashöfer, vyšlo pouze na internetových stránkách, https://www.pohrebnictvi-zakon.cz/33/k-nejvetsi-kauzam-v-pohrebnictvi-v-cr-a-v-usa-na-zacatku-21-stoleti-uniqueidmRRWSbk196FNf8-jVUh4EtrrJ3eeaqQIzwDzgQlqC17LRWdmJQveBg/?serp=1 (10. 2. 2021). Námi hodnocený komentář se této mimořádně důležité přestupkové kauze, která spustila lavinu legislativních změn, zcela vyhnul.

V komentáři hojně citovaná důvodová zpráva k novele zákona o pohřebnictví z roku 2017 nemůže nahradit tyto kazuistiky nejen proto, že je příliš obecná, ale zejména proto, že se každá norma při projednávání v Legislativní radě vlády a v Parlamentu České republiky mění. V tu chvíli důvodová zpráva popisující vládní návrh zákona ztrácí význam a svádí ke špatnému výkladu, zvláště pokud se použije nekriticky na publikovanou verzi jednotlivých ustanovení. Tato školácká chyba je nejlépe patrná v textu komentáře k § 29 Přechodná ustanovení, který se, až na citaci jednoho judikátu, neliší od 1. vydání. Zde je bez upozornění a uvedení pramene citovaná důvodová zpráva z roku 2001. Čtenář se tak z komentáře dozvídá, že toto ustanovení „plní v současné době spíše informační službu” aniž by zde byl upozorněn na existenci Čl. II zákona č. 193/2017 Sb., ve kterém jsou zavedena zásadní a nově účinná přechodná ustanovení o 14 bodech. Autoři zřejmě sami neví, že legislativní pravidla vlády nedovolují novelizovat původní přechodná ustanovení.

Pohřebnictví v pandemii

Zažili jsme chvíle opravdové občanské uvědomělosti a vzájemné pomoci. Skupina mnohdy ponižovaných řemeslníků (pohřebáků přepravců, pohřebáků havranů, pohřebáků zpopelňovačů, hrobníků a rozvozců uren) se ocitla ve světle ramp a získala v souvislosti s nemocí covid-19 mimořádnou důstojnost a uznání. Přesto se mi jeví nutným, aby se provozovatel pohřební služby, krematoria či pohřebiště stal součástí integrovaného záchranného systému trvale. Je jasné, že pouhé administrativní zařazení do systému by nestačilo. Tento počin by vyžadoval také vytvoření odpovídajícího režimu zdravotního, sociálního a penzijního pojištění. Rok trvající pandemie a krizová opatření vlády v oblasti kremací jasně ukázaly potřebu užší spolupráce s hasiči a zdravotníky. Přesto není jednoduché přesvědčit politiky, aby se touto myšlenkou zabývali. O to více působí tragicky, že autoři komentáře před touto problematikou zavřeli oči.

Ministerstvo pro místní rozvoj přitom již na jaře roku 2020 vyjednalo na vládě a Ústředním krizovém štábu alespoň zařazení pohřební služby do kritické infrastruktury státu, což mělo za následek zejména uvolnění pracovníků v pohřebnictví z povinné karantény a právo na koupi ochranných pomůcek určených původně jen pro složky integrovaného záchranného systému a přednostní očkování. Vydalo právně závaznou směrnici pro nakládání s tělem zemřelého s vysoce nakažlivou nemocí, č. j. MMR-24254/2020-52 ze dne 23. června 2020, která stanoví, že vaky a dezinfekce jsou povinné pouze u eboly a jiných krvácivých horečkách. Dalším příkladem dobré smuteční ad hoc politiky je nákup tří polních mobilních márnic pro přechodné uložení těl zemřelých do pohotovostních zásob státu, který odsouhlasila vláda České republiky svým usnesením č. 111 ze dne 8. února 2021. Tím historicky poprvé, minimálně od vzniku České republiky, bude stát schopen pohřbít zemřelou osobu vlastními technickými prostředky bez nutnosti obrátit se na soukromé provozovatele pohřební služby. Současně by ale měla vznikat i strategie krizového řízení pohřebnictví.

Přirozený sled věcí by měl být následující: Na začátku má být smuteční politika státu s definováním priorit, cílů a kritérií. Následovat mají krajské strategie a územní plánování nových hřbitovů včetně redefinic dotačních titulů, programů a grantů. Krizové řízení by mělo být v této následné fázi předmětem výzkumu. Tomu ovšem musí předcházet analýza a sběr dat. Stav statistiky našeho pohřebního systému je však v tomto směru žalostný.

Dále lze uvést několik dalších zdánlivých maličkostí, které v recenzované knize absentují a které osobně považuji za velké co do jejich obsahu: Nový občanský zákoník umožnil právem rozhodnout o pohřbu; zřízení veřejného registru „posledních přání” je však v nedohlednu. Dodnes absentuje vymahatelná povinnost lékaře prohlížejícího tělo zemřelého informovat o úmrtí osobu blízkou, o úloze Policie ČR, která má být lékaři v tomto oznamování ze zákona pomocníkem, ani nemluvě. Soudím, že tyto systémové záležitosti (povinnost vytvářet pozůstalým přívětivé prostředí) by měly být v prvé řadě náplní práce Ministerstva pro místní rozvoj. K tomu má sice zřízenou oborovou radu, složená je však pouze ze zástupců vedení profesních spolků, jednotlivých podnikatelů v pohřebnictví, kteří vesměs vlastní firmy s relativně velkým podílem na trhu. Ti zcela zjevně hájí své partikulární zájmy bez ohledu na potřeby svých „drobných” konkurentů.

Sběr statistických dat

Český statistický úřad stanoví podle § 27 písm. b) zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění zákona č. 411/2000 Sb., program statistických zjišťování na každý rok. Každoroční hlášení o úmrtí jsou pro Český statistický úřad notorietou, ale nikoli hlášení o pohřbených. Pro sběr statistických dat v pohřebnictví není legislativní opora. Zákon o pohřebnictvípouze rozlišuje způsoby pohřbení: do země, do hrobky a žehem (kremací). Každé krematorium má povinnost vést evidenci zpopelněných lidských pozůstatků (těl zemřelých) a exhumovaných lidských ostatků. Tyto zákonné údaje nemusí nikam hlásit. Ministerstvo pro místní rozvoj jako gestor zákona o pohřebnictví postrádá jakákoli data týkající se roční statistiky pohřbů žehem v krematoriích v České republice (aktuální počet krematorií je 27). To znamená, že skutečný počet pohřbených lidských pozůstatků (těl) zpopelněním není v České republice dlouhodobě znám. V krematoriích jsou zpopelňována i těla cizinců, mrtvě narozených dětí a anatomicko-patologický odpad (plody po potratu a amputáty). Toto je další možné téma, které v komentované knize velmi postrádám.

Ve statistických údajích o počtu zpopelněných by bylo vhodné rozlišit podíl obřadních žehů a technických spalů. Celková statistika by měla vykazovat počet všech provedených žehů a všech provedených pohřbení do země na území České republiky. Konkrétní požadavek na statistická zjišťování se tedy týká zjišťování počtu pohřbů občanů České republiky provedených žehem či na hřbitově, a to podle jednotlivých krematorií a pohřebišť, a rovněž i podílu pohřbených cizinců, mrtvě narozených dětí a anatomicko-patologického odpadu tímto způsobem zlikvidovaného na našem území.

Krematoria pravděpodobně významným způsobem vypomáhají nemocničním spalovnám, což není v souladu s usnesením vlády č. 33/2021, o krizovém opatření v oblasti pohřebnictví. Účelem krematoria je pohřbívat žehem a tato výlučná veřejná potřeba daná zákonem není přenositelná na jiné instituce či technická zařízení. Během projednávání uvedeného vládního materiálu dne 11. ledna 2021 bylo odkazováno na data Ústředního krizového štábu, který je dobrovolně a krátkodobě zjišťoval prostřednictvím Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR. Sledování kapacity všech krematorií je klíčové zejména pro zabezpečení kritické infrastruktury státu během nouzového stavu, ale může sloužit i pro kontrolu a pro ono v úvodu požadované strategické plánování v pohřebnictví.

Jak pohřebnictví vytlačuje morálku

Soukromoprávní smlouva neospravedlňuje následný stav. Smuteční trh je citlivý mechanismus, a jako takový nemůže být založen jen na smlouvě. Podle Kanta řídit se mravním zákonem předpokládá odhlédnout od svých partikulárních zájmů, přání a cílů. Komentář vytěsnil smuteční trh zcela, autoři komentují zejména veřejnoprávní úpravu, což je zúžený přístup, který silně pokulhává za praxí.

Předplacená pieta

V České republice vznikly před rokem dvě nové pohřební služby postavené na zcela jedinečných principech. Jedna pohřby sjednává a zprostředkovává, druhá sjednává a vypravuje. Ani jedna z nich pohřby nerealizuje, nemá technické ani personální zázemí pro nakládání s tělem zemřelého. Obě tyto kvazipohřební služby sjednají pohřeb, tj. uzavřou smlouvu o pohřbení na konkrétní tělo zemřelého. Ta první podniká jako agentura, jedná se formálně o živnost volnou. Ta druhá podniká jako pohřební služba, získala koncesi na její provozování, ovšem v provozním řádu této pohřební služby nejsou uvedeny jiné služby než sjednávání a vypravování pohřbu. Citujme z článku 2 tohoto řádu, nazvaného Rozsah poskytovaných služeb: „Pohřební služba bude zajišťovat výhradně služby spojené se sjednáváním smlouvy o pohřbení – předplacený pohřeb. Veškeré činnosti spojené se samotnou realizací pohřbu budou vykonávat smluvní partneři, pro tuto činnost koncesované pohřební služby. Společnost bude sjednávat smlouvy o vypravení pohřbu, následný dozor a vyúčtování.

To je aktuální téma, které by opět komentáři velmi slušelo. Ve výše uvedených příkladech totiž vidíme, že morální princip čekání podnikatele na pozůstalé byl nahrazen tržní morálkou – předběhne vás v chůzi vratké do kanceláře pohřební služby netruchlící a předem zaplacený profesionál. Ten má navíc k tělu smlouvu o předběžném pohřbení, o které truchlící pozůstalí nemusí vůbec vědět. Zde se zcela obnažuje rostoucí dosah peněz a trhů do oblastí života, které se dříve řídily netržními zvyklostmi. Zamyšlení nad přínosy a nevýhodami čekání „ve frontě na sjednání pohřbu” či nad přínosy a nevýhodami předplacených pohřbů, a tím pádem „předbíhání ve frontě” nám může pomoci všimnout si morální síly i omezení tržního uvažování.

Abychom spravedlivě rozdělili podnikatele v pohřebnictví, potřebujeme nejdříve stanovit povahu a účel pohřbívání, jinak nebudeme vědět, které kvality jsou pro výkon pohřební služby podstatné, a tudíž nakolik si zaslouží veřejnou podporu a podmínku odbornosti, koncese. Sociální praktiky tak nejsou pouze instrumentální (pohřbít tělo zemřelého), ale také demonstrují určitou schopnost, po staru ctnost. Výběrem pohřební služby se prezentuje, kterou vlastnost bychom měli u pracovníků v pohřebnictví obdivovat a napodobovat.

Pohřeb, zvláště ten státní, vojenský či církevní, je svým způsobem veřejným festivalem, tj. druhem občanské slavnosti – dar, který stát, armáda, město či církev dávají samy sobě. Když se začne komerčně vybírat za budoucí pohřby, a co my víme, kdy a v jaké veřejné funkci klient pohřební služby zemře, budou pohřební služby profitovat z něčeho, co mělo být darem, a to je v přímém rozporu s tímto záměrem. Mění to veřejnou tryznu na nástroj osobního obohacení. V případě, že se nepodaří Policii České republiky ztotožnit tělo zemřelého, kdy a v jaké výši vrátí uložené finanční prostředky pohřební služba osobě, která je ve smlouvě uvedena jako osoba blízká? Ještě lépe je tato absurdnost vidět na klientovi, který umře jako sériový vrah, diktátor či terorista. Bude mu pohřební služba strojit pompu s konduktem, smutečním řečníkem a veřejným vystavováním jeho těla v mauzoleu, jak si kdysi předplatil? K poškození pohřbu, hrobu, jinak řečeno společenské funerální praxe, dochází vždy, když je s nimi nakládáno nepatřičným způsobem, který neodpovídá jejich účelu a smyslu.

Jde-li o lidskou sirotu

Ochota již za svého života předem zaplatit za vlastní

Nahrávám...
Nahrávám...