16
K právnímu jednání v pohřebnictví
ThLic. Tomáš Kotrlý, ThD.
Tělo zemřelého by se nikdy nemělo stát obětí komerčního zájmu. Ještě v 19. století přežívala pohřební bratrstva, která fungovala výhradně v neziskovém režimu. Zůstává jen zbožným přáním, aby se pohřbívání stalo charitativní činností, skutkem tělesného milosrdenství.
Obecná úprava právního jednání při sjednávání pohřbení, vypravení pohřbu a opatření hrobového místa, zejména v oblasti smluvní volnosti a předsmluvní odpovědnosti, je důležitou aplikací principu subsidiarity zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "NOZ"), vůči zákonu č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZPOH"), v souladu s § 30 odst. 1 ZPOH.
Předsmluvní volnost
Každý, kdo vede jednání o smlouvě o vypravení pohřbu a o nájmu hrobového místa, neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. Zásadně tedy v průběhu sjednávání pohřbu a hrobu nemají smluvní strany podle § 1728 NOZ žádné vzájemné povinnosti (kromě obecné povinnosti jednat v dobré víře) a nevzniká jim ani odpovědnost, ledaže jde o jednání směřující k uzavření smlouvy, přestože smluvní strana nemá záměr smlouvu uzavřít. Předsmluvní odpovědnost je založena na protiprávnosti porušení principu dobré víry a zákazu zneužití práva a takto má povahu odpovědnosti deliktní. I v průběhu kontraktačních jednání jsou totiž smluvní strany povinny jednat v dobré víře a nesmějí zneužívat svá práva, tedy ani smluvní volnost a autonomii vůle.
Rozhodující je vůle zemřelého
Prvotní podmínkou pro právní jednání s provozovatelem pohřební služby je s účinností od 1. ledna 2014 to, že nesmí být v rozporu s přáním zesnulého vyjádřeným za jeho života. Už samotný výběr pohřební služby může být výslovně určen zemřelým, který za svého života mohl uzavřít s konkrétním provozovatelem smlouvu o předběžném sjednání pohřbu. Obvykle by mělo stačit, aby existovala nějaká vazba zesnulého ke způsobu pohřbu a k místu jeho posledního odpočinku. Sotva půjde ospravedlnit vypravení církevního pohřbu zatvrzelému ateistovi, a naopak vypravení pohřbu bez obřadu členovi církve, který se téměř celý život účastnil náboženského života.
Výklad § 114 NOZ o rozhodnutí o pohřbu je nutně restriktivní. Restriktivní výklad zákona je nezbytný pro zabránění sporům mezi příbuznými ohledně způsobu a místa, kde bude zesnulý pochován. Zásadní roli při tomto rozhodování hraje vůle zesnulého výslovně vyjádřená za jeho života. Obecně pak platí domněnka, že přání zesnulého, pokud bylo vyjádřeno, bylo vzato v potaz při samotném sjednávání pohřbu a hrobu.
Provozovatel pohřební služby nebude povinen zjišťovat, do jaké míry je spotřebitel v provozovně legitimován rozhodnout o tom, jaký má mít zemřelý pohřeb. Podnikatel jako profesionál může například dovodit, že měl-li zemřelý za svého života pronajaté hrobové místo ve formě urnového hrobu, dal tím na vědomí svoje přání být do tohoto místa uložen. Extrémním, nesprávným výkladem a nemístnou spekulací by však bylo usuzovat, že se tím nájemce zároveň vzdával možnosti být po své smrti pohřben v rakvi do země nebo do hrobky, tedy na jiném typu hrobového místa. Nelze vyloučit, že zemřelý byl za tímto účelem nájemcem i kostrového hrobu.
Konkludentní jednání pozůstalých
Právně jednat v oblasti posledních věcí člověka, kdy jedna ze smluvních stran zpravidla truchlí, lze nejen konáním, ale i pouhým opomenutím, nicneděláním, nevypravením žádného pohřbu, neopatřením hrobového místa; může se tak stát podle § 546 NOZ výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. Aktuální reálná kazuistika z této oblasti, kterou níže komentujeme, přehledně dokládá, že při výkladu konkludentních projevů v pohřebnictví, v oblasti často velmi citlivé, v níž se zřídkakdy jedná o koupi věcí denní potřeby či běžnou "konzumaci" služeb, je třeba určité opatrnosti, ke které již samotné ustanovení nabádá souslovím "jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost".
Speciálně vůči NOZ upravuje ZPOH formu právního jednání při sjednávání smlouvy o vypravení pohřbu. Právně jednat lze po nějakou zákonem vymezenou dobu – od oznámení úmrtí do uplynutí 96 hodin poté. Na projev vůle sjednat pohřbení až 97. hodinu po oznámení úmrtí lze ale také v souladu s principem dobrých mravů usuzovat, vyplývá-li to z konkrétní souvislosti (kontextu), popř. z místní zvyklosti či zásad poctivého právního styku v dané souvislosti (typicky neobtěžovat truchlící pozůstalé během prvních čtyř dnů nevhodnými otázkami stran smlouvy).
Ustanovení § 5 odst. 1 ZPOH nekonání (resp. nesjednání pohřbení) jako projev vůle nepohřbít nekvalifikuje, což lze v tomto kontextu považovat za přednost. Nikdo z pozůstalých nemá povinnost sjednat pohřbení u provozovatele pohřební služby. Sjednat pohřbení lze také u provozovatele krematoria nebo u provozovatele pohřebiště s tím, že tělo zemřelého bude na hřbitov či do krematoria přeneseno obřadně v rámci konduktu pěšky a nosiči rakve. Citované ustanovení ZPOH pracuje s mlčením pozůstalých pouze jako s domněnkou, že sjednat pohřbení nechtějí s nikým z výše uvedených osob. Jde o právní normu, která obsahuje povinnost právního jednání ze strany státu, nikoliv fyzické nebo právnické osoby, který prostřednictvím obce zajistí pohřbení na základě skutečnosti mlčení ze strany fyzických nebo právnických osob po dobu 96 hodin od chvíle, kdy se o úmrtí jakákoliv osoba dozvěděla. Mluvíme o mlčení na místě projevu.
Lhůta 96 hodin od oznámení úmrtí stanovená v § 5 odst. 1 ZPOH je lhůtou jak pořádkovou tak hmotně právní, a to vždy podle osoby, která dané ustanovení konzumuje. Lhůtou hmotněprávní je v souladu s § 5 odst. 6 ZPOH tehdy, když má právnická nebo fyzická osoba, u které je tělo zemřelého přechodně uloženo, informační povinnost oznámit úmrtí obci, na jejímž území k úmrtí došlo. Po uplynutí čtyř dnů má zpravidla provozovatel pohřební služby povinnost oznámit příslušné obci, že nebyl sjednán pohřeb. V případě osob blízkých zemřelému, zpravidla blízkých pozůstalých, se jedná o lhůtu pořádkovou, při jejímž vypršení osobě blízké právo pohřbít nepropadá. Osoba blízká, aniž by sjednala pohřeb nebo sama pohřbila, smí nadále rozhodovat o pohřbu podle § 114 NOZ.
Provozovatelé pohřebních služeb jsou na jedné straně povinni chovat se šetrně k citům pozůstalých, zejména brát ohled na jejich přání ohledně pohřbu, na druhé straně mají mít právo nadále tělo zemřelého u sebe přechodně neuchovávat, zvláště pokud osoba blízká o něj nejeví pátý den po sjednání pohřbu zájem. Tělo musí na základě žádosti provozovatele pohřební služby převzít obec.
Povinnost obce a státu pohřbít
Obec, která má v přenesené působnosti povinnost pohřbít, se o úmrtí na svém spravovaném území dozví zpravidla od provozovatele pohřební služby. Nemůže mlčení jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, která by potencionálně mohla pohřbít, zakládat pro obecní úřad stav důvěry do té míry, že může pohřbít okamžitě po převzetí listu o prohlídce zemřelého. Dobrovolně, namísto obligatorní obce, bude pohřbívat s nejvyšší pravděpodobností osoba blízká zemřelému, nikoliv lékař konstatující smrt, policista ohledávající místo činu, zdravotnický nebo pomáhající personál pečující o tělo zemřelého, nebo dokonce provozovatel pohřební služby zajišťující převoz. Proto § 3 odst. 2 vyhlášky č. 277/2017 Sb., o postupu obce při zajišťování slušného pohřbení (dále jen "PohřV"), stanoví, že na jedné straně musí obec co nejméně zatěžovat osobu, u které je tělo zemřelého uloženo (což může být při úmrtí v domácnosti osoba blízká), ale na straně druhé v souladu s § 2 odst. 3 PohřV ověřit, zda od oznámení úmrtí osobě blízké zemřelému uplynula lhůta 96 hodin (tedy se na tuto skutečnost osoby pozůstalé zeptat, nebo jí dokonce při pochybnostech, zda o úmrtí ví, úmrtí namísto lékaře či Policie ČR oznámit).
Vymezení pojmu blízký pozůstalý
Oznámením úmrtí se podle § 2 písm. n) ZPOH rozumí informování o úmrtí alespoň jedné z osob uvedených v § 114 odst. 1 NOZ, tedy zejména manžela/lky zemřelé/ho, a pokud již nežije, pak se jedná o (v tomto pořadí) děti zemřelé/ho, rodiče zemřelé/ho, sourozence zemřelé/ho, případně jejich děti nebo kteroukoli z osob blízkých. Pokud žádná z takových osob není, pak se úmrtí oznamuje obci. Pouze obci se oznamuje úmrtí, když do jednoho týdne od zjištění úmrtí nebyla zjištěna totožnost zemřelého.
Osobou blízkou je podle § 22 odst. 1 NOZ příbuzný v řadě přímé (předci a potomci, vč. osvojenců a osvojitelů), sourozenec a manžel nebo registrovaný partner (užší rodina), osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí (širší rodina), jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (širší rodina).
Osoby uvedené v první skupině podle § 22 odst. 1 NOZ jsou osobami blízkými ze zákona (bez dalšího), druhá skupina osob zastupuje osoby blízké na základě vyvratitelné právní domněnky. U těchto osob je možné prokázat opak, popřít intenzivní vztah se zemřelým. Třetí skupina osob v sobě předpokládá naplnění dvou znaků k tomu, aby mohly být považovány za osoby blízké. Mezi osobou uvedenou ve třetí skupině a zemřelým musel existovat objektivní vztah (poměr rodinný nebo obdobný) a subjektivní vztah (důvodné pociťování újmy zemřelého jako újmy vlastní). Existence obou těchto znaků nemusí být při oznamování úmrtí prokázána, to požaduje pouze soudní řízení o postmortální ochraně (blíže viz Ondrúš, M., Postmortální ochrana II – předmět, in: Právní rozhledy, 22/2018, s. 774–784; Ondrúš, M., Legitimace a nároky z postmortální ochrany, in: Právní rozhledy, 2/2019, s. 46–54, zde s. 47).
Právo na výhodný výklad smlouvy o pohřbu a zakázaná ujednání
Je-li vypravitelem pohřbu osoba blízká zemřelému, v souladu s § 1812 NOZ má právo obsah smlouvy vyložit pro sebe vždy nejpříznivěji. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení NOZ stanovených k ochraně spotřebitele (například vzdání se záruky nebo vzdání se odpovědnosti) se nepřihlíží. To platí i v případě, že se vypravitel pohřbu jako pozůstalá osoba vzdá zvláštního práva, které mu zákon o ochraně spotřebitele poskytuje.
Zvláště se podle § 1814 NOZ zakazují provozovateli pohřební služby během sjednávání pohřbu s pozůstalou osobou ujednání, která
- vylučují nebo omezují její práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy,
- vypravitele pohřbu zavazují plnit, zatímco provozovateli pohřební služby vznikne povinnost plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli,
- umožňují, aby pohřební služba nevydala vypraviteli pohřbu, co jí vydal (například občanský průkaz zemřelé osoby), v případě, že vypravitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí,
- zakládají pohřební službě právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco vypraviteli pohřbu nikoliv,
- zakládají pohřební službě právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,
- zavazují vypravitele pohřbu neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy,
- dovolují pohřební službě, aby ze své vůle změnila práva či povinnosti stran,
- odkládají určení ceny až na dobu pohřbení,
- umožňují pohřební službě cenu zvýšit, aniž bude mít vypravitel pohřbu při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit,
- zbavují vypravitele pohřbu práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v platnění takového práva brání, nebo ukládají vypraviteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele,
- přenášejí na vypravitele pohřbu povinnost prokázat splnění zákonné povinnosti osoby, u které je tělo přechodně uloženo (zejména informovat obec o úmrtí podle § 5 odst. 6 ZPOH), nebo
- zbavují vypravitele pohřbu jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen.
V citovaném výčtu chybí další zákaz běžně používaného ujednání, jehož účelem, nebo důsledkem je uložení nepřiměřeně vysoké sankce vypraviteli pohřbu v případě, že nesplní svoji povinnost ze smlouvy (smluvní pokuta). Je třeba se slepě nespoléhat na ochranu pouze z NOZ.
V souladu s § 1815 NOZ se k protiprávnímu ustanovení smlouvy o vypravení pohřbu nepřihlíží, ledaže by se ho vypravitel dovolal. Ochranu lze v dalších případech hledat v ochraně proti nekalým praktikám nebo v obecných ustanoveních proti zneužití práva, porušování dobrých mravů apod. Na pomoc by mohla přijít i ustanovení veřejného práva o povinnostech podnikatele. Využít lze i ustanovení týkající se veřejného pořádku, která jsou uvedena v § 7 odst. 1 písm. d), § 11 písm. a), § 14 odst. 3 písm. c) a § 20 písm. b) ZPOH. Srov. přestupek podle § 27 odst. 7 ZPOH, který v prvním stupni projednává ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen "MMR").
Vymezení práv a povinností ve smlouvě
Smlouva o vypravení pohřbu, jako každá jiná smlouva, musí být určitá a srozumitelná (srov. § 553 NOZ). To znamená, že vymezení práv a povinností vypravitele pohřbu a provozovatele pohřební služby musí být natolik zřetelné, aby je bylo možné v souladu s vůlí stran pohřbení uskutečnit. Často ve smlouvě absentují takové samozřejmosti jako termín konání pohřbu, druh pohřbení, adresa místa pohřbení (krematoria či pohřebiště), typ rakve apod. Právní jednání má při vypravování pohřbu význam i pro třetí osoby a dotýká se jejich práv a povinností, proto je zapotřebí, aby právní jednání bylo dostatečně určité i pro ně. Mezi třetí osoby zahrnuje ZPOH zejména provozovatele krematoria a pohřebiště (včetně jejich obřadní síně) a obce. Některé obsahové náležitosti mohou být obsaženy mimo vlastní příkazní smlouvu a doplněny provozními řády, pohřebními a hřbitovními pravidly, jakými jsou smuteční zvyklosti, praxe smluvních stran apod. Pokud smlouva není určitá a srozumitelná, je platná, bude-li dodatečně vyjasněna. Zákonodárce v případě úspěšného vyjasnění projevů vůle konstruuje konvalidaci ("zhojení"), tj. dosažení platnosti právního jednání od samotného počátku.
Platnost právního jednání a námitky proti neplatnosti
Právní jednání je třeba primárně chápat jako platné (zásada potius valeat actus quam pereat), což v pohřebnictví platí dvojnásob. Tato výkladová zásada je výslovně v § 574 NOZ formulována jako první právní pravidlo uvozující ustanovení o neplatnosti právních jednání. I když byla smlouva stižena vadami, které mají za následek určitou sankci, konkrétně sankci neplatnosti, je třeba zvažovat míru závažnosti této vady, resp. odchylku právního jednání od zákonného standardu, který stanoví sankci neplatnosti. To se týká jak rozporu s ZPOH, tak rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem, ale i otázek omylu a dalších. Není například možné exhumovat na druhý den po pohřbení lidský pozůstatek jen proto, aby si provozovatel pohřební služby mohl zkontrolovat kvalitu provedené práce hrobníka, jak je uvedena ve smlouvě (viz podmínku k otevření již pohřbené rakve stanovenou v § 22 odst. 6 ZPOH). Zemřelý má zejména právo na odpočinek a pozůstalí na soukromý a rodinný život (viz judikatura Rozsudek ESLP z 20. 9. 2018 ve věci Solska a Rybicka proti Polsku). Klíčové pojmy jako "účel zákona", resp. "zjevnost rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem", je třeba posuzovat ve prospěch zachování právního jednání.
Neplatnost právního jednání může namítnout ten, kdo byl k jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí. Provozovatel pohřební služby nesmí při uzavírání smlouvy o vypravení pohřbu navodit atmosféru strachu a v důsledku toho ovlivnit vůli jednajícího do té míry, že by bez tohoto vnějšího tlaku jednal jinak. Hrozbu vyvolává fyzická osoba, která může využít či zneužít i třetího. Typicky: zaměstnanec provozovatele pohřební služby bude hrozit nepohřbením těla zemřelého, pokud se pozůstalí rozhodnou smlouvu o vypravení pohřbu neuzavřít. Samotná hrozba podle § 587 NOZ znamená tělesné nebo duševní násilí. Zákonodárce sankcionuje toho, kdo uskutečnil hrozbu či jednal lstivě. Ukládá mu povinnost nahradit újmu, kterou způsobil.
Vypravitel pohřbu se může velmi snadno ocitnout v situaci, kdy pociťuje úzkost či bázeň. Pokud byl tedy tento stav vyvolán přiměřeným jednáním a jeho důvod je v souladu s právem, pak i omezení svobody není protiprávní a vadu vůle nezpůsobuje. Je-li např. vypravitel pohřbu vybídnut k uzavření smlouvy či jinému jednání tím, že se mu dostane poučení o následcích jeho jednání, byť neočekávaných, nejedná se o hrozbu, která by měla za následek vadu vůle. Ideálně by to mělo fungovat tak, že sjednávání pohřbu a rozhovor s provozovatelem pohřební služby probíhá v klidu a vypravitel pohřbu má dostatek času se adaptovat.
Aplikace smlouvy příkazního typu na vypravení pohřbu
Nejvhodnější a nejčastější forma smlouvy o vypravení pohřbu je smlouva příkazní. Podle § 2432 NOZ se od pokynů vypravitele pohřbu pohřební služba může odchýlit, pokud to je nezbytné v zájmu důstojného pohřbu a pokud nemůže pohřební služba včas obdržet souhlas vypravitele. Provozovatel pohřební služby v roli příkazníka je povinen řídit se nejen pokyny příkazce ohledně výsledku, který má být plněním příkazu dosažen, a pokyny ohledně prostředků, které mají být k plnění příkazu použity, ale i dalšími pokyny ohledně způsobu obstarávání záležitosti příkazce. V tomto ohledu se postavení příkazníka liší od postavení zhotovitele díla, který není pokyny objednatele ohledně způsobu provádění zpravidla vázán (§ 2592 NOZ).
Od pokynů příkazce týkajících se použitých prostředků a způsobu provádění příkazu je příkazník oprávněn se odchýlit jen za současného splnění tří podmínek. První podmínkou je skutečnost, že se tak děje v zájmu vypravitele pohřbu; je-li jich vícero, všichni musejí být provozovateli pohřební služby známi. Druhou podmínkou je, že odchýlení se od pokynů vypravitele pohřbu je nezbytné k dosažení důstojného pohřbení. Třetí podmínkou je neodkladnost jednání vypravitele pohřbu, když provozovatel pohřební služby nemá dostatek času k tomu, aby o potřebě odchýlení se od příkazu vypravitele pohřbu informoval a získal jeho souhlas. Příkazník je povinen podat příkazci zprávu o průběhu plnění příkazu nejen tehdy, když je o to požádán (§ 2435 NOZ), ale i tehdy, když má za to, že by bylo žádoucí se odchýlit od pokynů příkazce. Neoprávněné odchýlení se od pokynů příkazce může být excesem ze zmocnění a může založit odpovědnost příkazníka za újmu způsobenou příkazci porušením příkazní smlouvy.
NahoruKazuistika
Okresní soud v Litoměřicích podle rozsudku ze dne 13. června 2019, č. j. 8 C 302/2018-163, rozhodl ve sporu o zaplacení 20 620 Kč s příslušenstvím na pohřbení zemřelého takto: Žaloba, ve které se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 20 620 Kč s příslušenstvím, se zamítá. Odvolací soud v Ústí nad Labem tento rozsudek potvrdil (rozsudek Krajského soudu v Ústí n. L. ze dne 10. října 2019, č. j. 9 Co 180/2019-226). Dovolání k Nejvyššímu soudu by v tomto případě nemělo být přípustné, jelikož jde o bagatelní spor, takže žalobce už se může obrátit pouze na Ústavní soud s ústavní stížností, což zatím neučinil.
Jednalo se o žalobu provozovatele pohřební služby A (dále jen "věřitel", nebo "žalobce") proti městu (dále jen "dlužník", nebo "žalovaný"). Věřitel neměl podle názoru dlužníka vůbec žádný nárok na jakoukoliv úhradu za údajně provedené úkony na těle zemřelé a za poskytnuté vybavení (zejména rakev). Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném úhrady částek za jednotlivé údajně provedené úkony ve výši, v jaké je měl sjednány s vypravitelkou pohřbu, dcerou zemřelé paní K. (dále jen "vypravitelka pohřbu").
Tento judikát je pro podnikání v pohřebnictví naprosto klíčový; pokud by totiž soud tomuto požadavku vyhověl, právně by tím aproboval budoucí postup jakékoliv pohřební služby, která si nejprve sjedná smlouvu o zajištění pohřbu za ceny v libovolné výši, následně tuto smlouvu zruší (ať již z jakéhokoliv důvodu, včetně např. dohody s vypravitelem pohřbu) a dané, původně s odlišným subjektem sjednané částky bude bez dalšího účtovat obcím s poukazem na zákon o pohřebnictví. Takovýto postup však zcela zřejmě nebyl záměrem zákonodárce při přijetí předmětného § 5 ZPOH o zajištění důstojného pohřbu.
V domově pro seniory zemřela paní K. v polovině roku 2018 (dále také "zemřelá") a po zaopatření a prohlídce těla lékařem byl sociálními pracovníky domova pro seniory objednán žalobce, který vyzvedl zaopatřené pozůstatky zemřelé. Žalobce plnil smlouvu o převozu a přechodném uložení uzavřenou s domovem pro seniory. Během těchto prvních 48 hodin od zjištění úmrtí vznikaly žalobci náklady, které šly na vrub domova pro seniory. Paní K. za svého pobytu v domově pro seniory sdělila v povinném dotazníku provozovatele domova pro seniory, že si po své smrti přeje objednat žalobce, který jí má zajistit kremaci bez obřadu. Podle zjištění žalovaného domov pro seniory před přijetím do svého zařízení nebo těsně po něm předal zemřelé za jejího života předvyplněný dotazník, aby si v něm zemřelá zaškrtla žalobce a vše podepsala.
O třináct dní později bylo do datové schránky žalovaného doručeno oznámení, ve kterém žalobce informoval žalovaného, že je u něj uloženo tělo zemřelé a že nikdo nesjednal pohřbení podle § 5 odst. 1 ZPOH. Žalovaný z tohoto důvodu kontaktoval jiného provozovatele pohřební služby (pohřební službu B), aby pro zemřelou zajistila sociální pohřeb. Následujícího dne obdržel žalovaný od žalobce do datové schránky daňový doklad – fakturu na částku 20 620 Kč včetně DPH za poskytnutí pohřebních služeb zemřelé. Přílohou faktury byl protokol o předání lidských pozůstatků zemřelé provozovateli pohřební služby B. Z předložené faktury bylo zjištěno, že žalobce fakturoval komplexní pohřební služby, a to převzetí těla z domova pro seniory, zarakvení a úpravu zesnulého, celodřevěnou rakev nezdobenou, výjezd v pracovní době do domova pro seniory a zpět, jednoduchou výbavu rakve, manipulaci a mrazicí box.
Žalovaný sdělil žalobci, že mu výše uvedenou fakturu nezaplatí z důvodů, že se nejedná o fakturu za tzv. sociální pohřeb podle § 5 odst. 1 ZPOH. Oznámil, že je sice povinen zajistit pohřbení zemřelého, nicméně není povinen nést tyto konkrétní náklady. Žalovaný má uzavřenou smlouvu o spolupráci na zajištění tzv. sociálních pohřbů s jinou pohřební službou, nikoliv s žalobcem, s hledem na povinnost žalovaného jako obce povinné zajistit pohřbení slušným způsobem podle § 5 odst. 1 ZPOH. Žalovaný obdržel od své smluvní pohřební služby fakturu znějící na částku 7 786 Kč. Tato faktura se týkala pohřbení bez obřadu, kremace dotčené zesnulé. V ceně byla zahrnuta odměna za zprostředkování kremace, kremační žeh, zaopatření zemřelé, manipulace s rakví.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 20 620 Kč s příslušenstvím spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně do zaplacení a současně nahrazení nákladů řízení. Žalobce dovozuje svůj údajný nárok na zaplacení výše uvedené částky z toho, že vynaložil (některé) náklady na zajištění pohřbení zemřelé namísto žalovaného, které žalobci vznikly v souvislosti s plněním soukromoprávní pohřební smlouvy.
Vzhledem k tomu, že byla uzavřena smlouva o pohřebních službách a souvisejících vztazích mezi vypravitelkou pohřbu a žalobcem, situace předvídaná zákonem o pohřebnictví vůbec nenastala, neboť k soukromému sjednání pohřbení těla zemřelé došlo v zákonem stanovené lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí. K problému došlo po 24 hodinách od podpisu pohřební smlouvy, neboť nebyla uhrazena cena za pohřbení. Nastala tak situace, že zemřelá bude buď pohřbena na dluh, nebo jiným vypravitelem pohřbu, nebo nebude pohřbena původně objednanou pohřební službou. Vypravitelka pohřbu mohla pohřeb vypravit u jiného provozovatele pohřební služby, což v tomto případě neučinila. Nenašel se ani nikdo jiný, kdo by dobrovolně pohřbil. Proto namísto rodiny a pozůstalých pohřbila obec.
Soud žalobu zamítl s tím závěrem, že žalovaný není vázán pohřební smlouvou mezi vypravitelkou pohřbu a žalobcem. Žalovaný po obdržení oznámení žalobce uvažoval o tom, zda jednání pohřební služby A nevykazovalo znaky praktik společností prodávajících seniorům např. hrnce či jiné věci za předražené ceny, aby je následně po podepsání rozsáhlých smluv s mnoha a mnoha právními ustanoveními napsanými drobným písmem donutily k zaplacení horentních sum, případně smluvních pokut. Zástupce takovýchto společností nazývají média i veřejnost "šmejdy". V případě věty předchozí a vyjádření o "šmejdech" se nejedná o konstatování, že se takto pohřební služba A chovala, ale v daném čase se jednalo o úvahu, zda se nemohlo jednat o obdobnou situaci, kdy šlo za určitých okolností z pohřební smlouvy vypozorovat rozsáhlé až nepřehledné právní ujednání sepsané na sedmi stranách drobným písmem, která dále obsahovala čtyři další samostatně podepsané smlouvy a která je vypraviteli pohřbu, zpravidla osobě blízké, předložena k podpisu krátce po ztrátě blízkého člověka. Žalovaný zde podle našeho názoru legitimně zvažoval, že v konkrétním řešeném případě se mohlo jednat o výše popsaný případ, kdy takto bylo postupováno vůči vypravitelce pohřbu v pokročilém věku, která si dodatečně po ztrátě matky uvědomila situaci, do které byla "vmanipulována", byť v ustanovení pohřební smlouvy bylo napsáno, že si ji pozorně přečetla a…
