dnes je 30.11.2022

Input:

K pořádání státních pohřbů

30.1.2020, , Zdroj: Verlag Dashöfer

17
K pořádání státních pohřbů

ThLic. Tomáš Kotrlý, ThD.

Úvod

Státní, národní, církevní nebo jen pohřeb se státními poctami? Mají rituály s pochodujícími vojáky nějaký smysl, nebo je to jenom bezvýznamné divadlo, bez kterého by nám bylo lépe a které jen překáží v tom, abychom se s prezidentem mohli rozloučit důstojně a v soukromí? Vysoká míra formality pohřbů je dána do veliké míry tím, že jde o rituál organizovaný vládou České republiky. Fakt, že se jedná ve skutečnosti o pohřeb pod taktovkou Úřadu vlády České republiky, je přitom velmi důležitý.

Úřad vlády České republiky zajistil ve spolupráci s rodinou veřejnou i neveřejnou část pohřbu se státními poctami u zemřelého Karla Gotta. Veřejná část pohřbu, kdy lidé měli možnost uctít zpěvákovu památku, se uskutečnila v pátek dne 11. října 2019 od 8 do 22 hodin v paláci Žofín na Slovanském ostrově. Neveřejná část pohřbu spojená se zádušní mší, kterou sloužil kardinál Dominik Duka, se odehrála v sobotu dne 12. října 2019 od 11 hodin v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

Z dlouhodobého monitoringu tisku na toto téma (www.pohrebiste.cz) je patrno, že státní pohřby s ekumenickou bohoslužbou jsou na vzestupu zájmu. Když zemřel bývalý československý a český prezident Václav Havel, mnoho politiků, hlav států, veřejných činitelů, prostých občanů a televizních diváků se 23. prosince 2011 stalo účastníky státního pohřbu, jenž měl církevní charakter. V přesunu důrazu z armádního pohřbu na pohřeb církevní se průběh smutečního rituálu Václava Havla lišil od svého vzoru - pohřbu T. G. Masaryka. Církevní pohřby hlavy států, tedy reprezentantů všech občanů, jsou v Evropě, desítky let po válce, vesměs přijímány s větší otevřeností a sympatiemi, protože v takových chvílích jsme najednou všichni a přirozeně symbolicky konfrontováni s konečností lidského života, a to v dimenzích veřejného státního aktu.

Česká republika je národní stát a ze státních rituálů je zjevné, že zásadní část své emocionální legitimity čerpá právě z toho, že navazuje na národní hodnoty a obhajuje národní zájmy. Z dobového tisku například vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven nikoli státní, ale "národní pohřeb". Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé Senátu a Parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země. Dvanáct stuh vlajících od katafalku v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů.

Státní pohřeb Václava Havla

Určitým vodítkem, jak postupovat při organizaci státního pohřbu, může být pohřeb Václava Havla. Na jeho organizaci se podíleli členové rodiny Václava Havla spolu s Výborem pro vypravení státního pohřbu, který zahrnoval čtyři tehdejší nejvyšší ústavní činitele státu, jmenovitě prezidenta republiky Václava Klause, předsedu Senátu Milana Štěcha, předsedkyni Poslanecké sněmovny Miroslavu Němcovou a předsedu vlády Petra Nečase.

Papež Benedikt XVI. zaslal prezidentovi Klausovi soustrastný dopis, ve kterém uvedl, že v této chvíli národního smutku /.../ si pamatuje, jak odvážně pan Havel bránil lidská práva. Papež vzdal poctu jeho vizionářskému vedení při vytváření nového demokratického zřízení po pádu předchozího režimu.

Zesnulému prezidentovi Václavu Havlovi byla sejmuta posmrtná maska, stejně jako mnohým z jeho předchůdců z dob československého státu. Stalo se tak ještě v Pražské křižovatce, kde byly Havlovy ostatky vystaveny. Pozůstatky Václava Havla vezlo obřadní pohřební vozidlo s prosklenými průhledy na rakev, a to pouze z prostoru Pražské křižovatky směrem k Pražskému hradu. Před vjezdem do Pražského hradu vojáci rakev uložili na dělovou lafetu taženou šestispřežím starokladrubských koní. Lafeta nebyla osedlána, neboť toto místo je čestné. Podle protokolu by nikdo neměl sedět výše, než je úroveň prezidentovy rakve. Rakev s bývalým prezidentem byla zahalena státní vlajkou a po jejím boku pochodovali vojáci. Za lafetou kráčela vdova paní Dagmar Havlová se svojí dcerou. Rakev byla přenesena do Vladislavského sálu, kde byla položena na katafalk. Smuteční projev přednesl tehdejší prezident republiky Václav Klaus. Poté zazněla státní hymna. V prostorách Vladislavského sálu se s bývalým prezidentem rozloučily též desetitisíce lidí.

Spolu s prezidentem republiky Václavem Klausem byli ve Vladislavském sále spolu s tehdejšími politiky ve funkci přítomni i politici bývalí. Parlament reprezentovalo jeho vedení v čele s předsedou Senátu Milanem Štěchem a předsedkyní Poslanecké sněmovny Miroslavou Němcovou. Zastoupena byla také celá česká vláda v čele s tehdejším premiérem Petrem Nečasem.

Dne 20. prosince 2011 se s Václavem Havlem rozloučila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Od 21. prosince až po den pohřbu, který se konal 23. prosince 2011, byly podle § 7 odst. 1 a § 9 písm. h) zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, státní vlajky staženy na půl žerdi. Mluví se běžně o třídenní tryzně, ačkoli ve skutečnosti nešlo o žádné vícedenní smuteční shromáždění či jakoukoli veřejnou oběť za zemřelého (uzavřená divadla, upravení hudebního repertoáru v médiích, odložené společenské akce a podobně).

Státní pohřeb Václava Havla byl zahájen minutou ticha, během které se v pravé poledne po celé zemi rozezněly zvony všech kostelů a kaplí. Hlavní částí pohřbu byla zádušní mše, při níž Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor pod vedením šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka přednesly Dvořákovo Rekviem. Poté následovala bohoslužba v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, kterou celebroval arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka za účasti mnoha koncelebrantů.

Po skončení obřadu byla rakev s tělem Václava Havla převezena z katedrály do strašnického krematoria, kde se konal jednu hodinu trvající soukromý obřad. Prezidentovy pozůstatky byly poté zpopelněny za přítomnosti zástupců protokolu prezidentské kanceláře. Zpopelněné ostatky exprezidenta Václava Havla byly rozděleny do tří uren. Václav Havel byl zpopelněn v dřevěné rakvi se zinkovou vložkou včetně čalounění, čímž nabyl objem popela, který se nevešel do úřední urny. Během pietního vystavení rakve Václava Havla a několika rozloučení bylo navíc víko jeho dřevěné rakve poničeno voskem, a proto muselo být nahrazeno novým. Zpopelněna pak byla obě.

Všechny tři urny byly uloženy 4. ledna 2012 do rodinné hrobky na Vinohradský hřbitov, ve které spočinuly vedle jeho první manželky Olgy. Uložení uren do hrobky provázel modlitbami kněz. Vedle něj po pravici stála Dagmar Havlová. Na místě v tu chvíli bylo asi 70 smutečních hostů. Přítomni byli také Ivan Havel, mladší bratr Václava Havla, s manželkou Dagmar. Obřad trval asi 15 minut.

Havlův pohřeb lze charakterizovat malým zastoupením armády. Ačkoliv se na pohřbu podíleli vojáci, jejich přítomnost nepůsobila rušivě. Nekonaly se žádné vojenské přehlídky, nad Prahou nelétaly stíhačky. Pohřeb byl mnohem civilnější a v některých částech až zdánlivě neorganizovaný. Obdobně tomu bylo u římskokatolické církevní složky obřadu. Proti pohřební mši za Václava Havla se postavil nejviditelněji Havlův přítel z disentu, novinář Petr Uhl, jeden z lidí, kteří stáli čestnou stráž v Pražské křižovatce. Ačkoli byl na pohřební mši pozván, odmítl se jí zúčastnit. Tvrdil, že Václav Havel nebyl katolík ani křesťan a zúčastnil se proto pouze soukromého pohřbu ve strašnickém krematoriu. Nešlo jen o to, že stát poskytl katolické církvi výjimečný prostor, tedy že ústřední rituál státního pohřbu byl církevní, ale také o způsob, jakým byla zádušní mše vedena.

Hlavní celebrant, kardinál Dominik Duka, kladl veliký důraz na národní a politická témata, zatímco náboženský rozměr mše byl upozaděn. Duka mši zahájil slovy: "Vítám vás všechny v tomto nejposvátnějším místě našeho duchovního, kulturního a politického života, v katedrále svatých Víta, Václava a Vojtěcha. Sešli jsme se, abychom vzdali dík Bohu, abychom také poděkovali i zesnulému prezidentu Československé i České republiky Václavu Havlovi." (Česká televize, Státní pohřeb Václava Havla, 194:00.) Kardinál připomněl, že se v katedrále konala děkovná bohoslužba po inauguraci Václava Havla prezidentem. V katedrále byli pohřbíváni čeští králové a podle kardinála Duky se po letech komunismu, kdy byl pohřeb v katedrále pro veřejné osobnosti zakázán, vrací doba, kdy to bude zcela přirozené.

Státní pohřeb je nejvyšší forma pocty zesnulému státníkovi. Znamená to účast státu a všech jeho složek na smutečním ceremoniálu. Smuteční hosté se sejdou, aby poděkovali zesnulému prezidentovi. Pohřební mše má ještě důležitější účel, než vzdání díků Bohu, zemřelé osobě a pozůstalým dodání naděje. Jde o snahu přimluvit se za to, aby se zemřelému dostalo duchovní pomoci. Od tradice pohřbívání panovníků v katedrále a s tím spjatého propojení církve a státu se upustilo již za první republiky. Propojení katolické církve se státem, na které se pohřbem Václava Havla navazuje, je tedy poněkud paradoxně spojeno s Rakousko-Uherskem. Na druhé straně je nutné si uvědomit velký rozdíl, který nás dělí od formy středověkého pohřbu. Václav Havel nebyl v katedrále pohřben, ale pouze v ní měl pohřeb.

Bez náboženského obřadu je obřad výrazně méně slavnostní. K sekulárnímu obřadu patří pouhé vystavení kondolenčních knih na velvyslanectvích České republiky v zahraničí, vystavení ostatků zesnulého na nějakém velmi významném místě či smuteční průvod městem a čestný doprovod vojenské jednotky. Na státní pohřeb se zvou i osobnosti ze zahraničí, které zastávají podobné funkce jako zesnulý.

Pohřeb Karla Gotta se státními poctami

Usnesení vlády České republiky ze dne 8. října 2019 č. 726, o návrhu na uspořádání pohřbu se státními poctami schválilo uspořádání pohřbu se státními poctami k uctění památky Karla Gotta bez opatření hrobového místa a zrušilo usnesení vlády ze dne 2. října 2019 č. 705 (přijaté na mimořádném zasedání vlády), o návrhu na uspořádání státního pohřbu k uctění památky Karla Gotta. Tím vláda během jednoho týdne rozlišila dva druhy pohřbů, státní a se stáními poctami. Vláda se zároveň usnesla, že v den umělcova pohřbu dne 12. října 2019 bude v zemi vyhlášen státní smutek. V tento den byly státní vlajky na úředních a veřejných budovách vyvěšeny na půl žerdi. Úřad vlády byl povinen ve spolupráci s rodinou a za respektování jejího přání zajistit organizační, technickou a finanční stránku pohřbu.

Pohřeb Karla Gotta a státní smutek k jeho poctě vyzněly ve svém závěru zvláštně. Vdova a zpěvákovy dcery stály u jeho rakve položené na přiznaném vozíku u vchodu do technického zázemí motolského krematoria poněkud osamoceny. Jedinými svědky za veřejnost byli místní zřízenci a novináři. Karla Gotta k pohřbení žehem ani k místu jeho posledního odpočinku, které absentovalo několik týdnů, nikdo další nedoprovodil. Urnový hrob Karla Gotta byl dokončen 21. prosince 2019, uložení urny do něj nebylo veřejné.

Další zvláštností bylo i místo konání obřadu. S výjimkou Václava Havla byl totiž historicky posledním panovníkem, který měl pohřeb v dominantě Pražského hradu, rakouský císař a poslední korunovaný český král František I. Dobrotivý v roce 1875. Pohřby Tomáše Garrigua Masaryka a prezidentů komunistického Československa se odehrály mimo katedrálu. Současný arcibiskup a primas český zádušní mší za Karla Gotta v katedrále fakticky legitimizoval nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský. Na druhé straně je nutné zdůraznit, že poslední rozloučení se v pražské katedrále konají nejen u významných duchovních, např. biskupů či kanovníků, ale i řadových věřících, například:

  • Milan Šimáček († 56), herec, (vojín Vata z Černých baronů či rotmistr Soudek z Tankového praporu). Datum pohřbu: 3. 10. 2018. Byl svatovítským ministrantem, rozloučení celebroval děkan kapituly a dómský farář Ondřej Pávek.

  • Josef Lux († 43), předseda KDU-ČSL. Datum pohřbu: 30. 11. 1999. Byl prvním politikem, který měl pohřeb ve svatovítském chrámu po pádu komunistického režimu.

  • Radovan Lukavský († 88), herec. Datum pohřbu: 18. 3. 2008. S Radovanem Lukavským, který žil v duchu křesťanství, se rozloučilo Arcibiskupství pražské. Zádušní mši sloužil kardinál Miloslav Vlk.

  • Eduard Janota († 59), politik. Datum pohřbu: 27. 5. 2011. Poslednímu rozloučení s ekonomem a bývalým ministrem financí předsedal pražský arcibiskup Dominik Duka.

V souvislosti s prvním vládním návrhem, tedy uspořádat Karlu Gottovi státní pohřeb, se lze domnívat, že premiér Andrej Babiš se v tomto duchu zřejmě vyjádřil během mimořádného jednání vlády a ministři tento návrh okamžitě schválili, aniž by vůbec zvážili, jaká osobnost je státního pohřbu hodna. Z tohoto úhlu pohledu se jeví užitečné nějaký interní rámec vlády k pořádání státních pohřbů do budoucna vytvořit. Zejména absentuje stanovení pravidel pro vyhlášení státního smutku. Pohřeb se státními poctami by automaticky neměl zahájit státní smutek. Odchod oblíbeného umělce ve vysokém věku a v kruhu rodiny, jenž svou kariéru mohl rozvíjet po celý svůj život, není tragédií státních rozměrů.

Několik dní po Karlu Gottovi skonala herečka Vlasta Chramostová. Ministr kultury na to uvedl, že hereččina pietní slavnost v Národním divadle je rovněž aktem se státními poctami, neboť divadlo je státní organizací. Žádné usnesení o uspořádání pohřbu se státními poctami k uctění její památky ovšem vláda nepřijala. Státní pohřeb neměla v moderní historii ani jedna žena. Kvůli přání rodiny o něj přišla i legendární sportovní gymnastka Věra Čáslavská zemřelá v roce 2016.

Východiska právní úpravy obecně

V České republice neexistuje orgán veřejné moci, který by protokolární předpis upravující státní pohřeb navrhoval. Úřad vlády České republiky by mohl vypracovat alespoň přehled zvyků a obřadů, jehož podoba by byla výsledkem dohody vícero úřadů, diplomatů, církví, policie a armády. Není nutné mít na smuteční ceremonie hrazené z veřejných prostředků zákonné nebo technické normy (na slušné pohřbení ovšem ano), pozůstalé rodině musí být ponechána nejen možnost volby, ale i ovlivnění celkového aranžmá konkrétního státního pohřbu. Nelze vyloučit, že zesnulý zanechal poslední vůli, v níž vyjádřil přání, jak by mělo vypadat poslední rozloučení s ním. K vojenským poctám sice existuje interní protokol Ministerstva obrany (Posádkové velitelství Praha), zapojen ale také bývá diplomatický protokol prezidentské kanceláře.

Lze říct, že význam konkrétního pohřbu není nikdy tak veliký, aby si ho stát prosazoval autoritativně (viz nadřazenost člověka nad zájmy společnosti nebo vědy – čl. 2 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně, Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. a § 114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [(dále jen "NOZ")]. Nákladný, honosný, ne-li extravagantní pohřeb a hrob měly význam spíše pro aristokracii a vysokou církevní hierarchii.

Součástí přípravy na samotnou pohřební slavnost vysoké šlechty v českých zemích byla vždy také pitva a balzamování. Mrtví ve schwarzenberském prostředí byli v 19. století vystavováni nejdříve v úmrtním pokoji, poté v rodinné kapli či později v salonu a zdobeni čerstvými květinami. Od poloviny minulého století v lidově demokratickém Československu zanikla tradice balzamování určená králům, nejvyšší šlechtě a duchovní elitě. Výjimku tvoří nabalzamování těla Klementa Gottwalda, které v první fázi probíhalo od března do října 1953. Během devíti let si ostatky "prvního dělnického prezidenta" prohlédlo téměř 1,2 milionu návštěvníků, nejvíc v roce 1954 a pak o tři roky později, v roce 1957, pravděpodobně v souvislosti s úmrtím Gottwaldova nástupce Antonína Zápotockého.

Je vhodné zmínit aktuálně nabízenou nadstandardní smuteční službu pro vojáky padlé při výkonu své služby, jejichž těla se repatriují z misí do České republiky k pohřbení. Balzamace je mezi americkými vojáky chápána jako elitní péče o mrtvé lidské tělo s cílem zamezit rozvoji posmrtných změn a zahladit případné stopy po zranění. S Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze (dále jen "ÚVN") mám v této oblasti vynikající zkušenosti. Tamější odborníci z oddělení patologie dokážou provést balzamaci na nejvyšší úrovni. Pro vybrané zesnulé osobnosti by ÚVN mohla provádět tyto úpravy bezúplatně v rámci příprav na státní vojenský pohřeb v otevřené rakvi.

Častější a v současné době patrně i populárnější je sejmutí posmrtné masky, které by u státních pohřbů mělo být samozřejmostí. Posmrtná maska byla sejmuta nejen Václavu Havlovi, ale i prvnímu československému prezidentu T. G. Masarykovi, jeho následovníku Edvardu Benešovi, ale také komunistickým prezidentům, například Klementu Gottwaldovi či Antonínu Zápotockému. Posmrtná maska T. G. Masaryka byla nedávno vystavena u příležitosti zpřístupnění Masarykovy knihovny a dalších prostor v Novém paláci Pražského hradu.

Co se týká technického vybavení pohřebních služeb, jejich obřadních propriet, je třeba zmínit zejména obřadní pohřební vůz. Zákonné požadavky na jejich design nejsou žádné, a tak je v českých zemích autofurgon tradičně neprůhledný, okna bývají totiž zpravidla vyplněna čalouněnými deskami nebo neprůhlednými skly. Vozidlo na způsob "papamobilu" se v pohřebnictví u nás nepoužívá. Důležité je, aby vozidlo bylo vozidlem obřadním, určeným pro jednu rakev, a to vždy, i za účelem technických převozů v souvislosti s pitvou. Nákladní vozy nebo tzv. tranzity pro více rakví je třeba odmítnout.

Státní pohřeb může mít v USA pouze ten, jehož rodině to nabídne prezident. V Británii průběžně aktualizují nekrolog královny Alžběty II. a harmonogram posledního rozloučení s panovnicí, aby se v případě jejího úmrtí přesně – minutu po minutě – vědělo, jaké kroky budou následovat. Tradicemi oplývající Británie vyhrazuje státní pohřeb výhradně pro panovníky a důležité členy královské rodiny. Jiným významným lidem, např. Margaret Thatcherové nebo Winstonu Churchillovi, státní pohřeb vypraven nebyl. S velkými poctami pak byla pohřbena členka královské rodiny Diana, princezna z Walesu.

Průběh zádušní mše v rámci církevního obřadu rozloučení se zemřelým se řídí liturgickým právem příslušné církve. Ke státním poctám žádný podrobný návod není, nemůže být. Jde především o morální satisfakci. Jde o symbolické vyjádření úcty vyššího celku, jehož jsme součástí, k hodnotám, které člověk svým konáním za života potvrdil.

Podle kanonického práva má každý pokřtěný právo, aby mu křesťanský pohřeb byl církví vypraven, pokud se ovšem za svého života veřejně či písemně nevzdal svého "členství" v církvi (požádal o vypsání z církve). Osobě, která není pokřtěna, není tedy skrze křest členem církve, nemá církev povinnost pohřeb vypravit, žádost o takový pohřeb může odmítnout. Na druhé straně může církev pohřeb vypravit i osobě, která pokřtěna není, pokud tomu vysloveně nebrání situace a pověst zemřelého. Obřad i modlitby se takové situaci přizpůsobí. V některých právně-pastoračních pochybnostech je duchovní církve povinen požádat místního ordináře, zpravidla biskupa, o povolení konání církevního pohřbu. Kodex kanonického práva (CIC) z roku 1983 negativně vyjmenovává případy zbavení práva na církevní pohřeb, přičemž v případě nejasností rozhoduje místní ordinář. Kánon 1184 CIC stanoví: "Jestliže před smrtí neprojevili žádné známky kajícnosti, pak jsou zbaveni práva na církevní pohřeb; notoricky známí odpadlíci, bludaři a schizmatici; ti, kdo si zvolili kremaci z důvodů odporujících křesťanské víře; jiní veřejní hříšníci, jimž nelze dovolit křesťanský pohřeb pro veřejné pohoršení věřících; vyskytne-li se nějaká pochybnost, je třeba obrátit se na místního ordináře, jehož rozhodnutím je pak nutno se řídit." Kánon 1185 CIC k tomu dodává: "Tomu, kdo byl vyloučen z církevního pohřbu, je nutno také odepřít jakoukoliv pohřební mši svatou". Tvrzení, že církev může vypravit pohřební obřady komukoliv, musí být vnímáno s jistou opatrností.

V novodobé historii byly státní pohřby vypraveny hlavám státu, konkrétně pak T. G. Masarykovi v roce 1937, Edvardu Benešovi v roce 1948, Klementu Gottwaldovi v roce 1953, Antonínu Zápotockému v roce 1957, Ludvíku Svobodovi v roce 1979 a Václavu Havlovi v roce 2011. Na druhou stranu ne každému z československých prezidentů byly uspořádány státní pohřby. Pro Antonína Novotného ani Gustáva Husáka státní pohřby vypraveny nebyly, stejně jako pro Emila Háchu.

Za velmi důležitý je nutno považovat nejen státní pohřeb, ale i státní hrob. Místo posledního odpočinku prvního československého prezidenta T. G. Masaryka na hřbitově v Lánech je od roku 2019 národní kulturní památkou. Jedná se o zděnou stavbu, tedy o hrobku, jež byla vybudována ještě před smrtí prezidenta Masaryka. T. G. Masaryk projevil za svého života přání, že chce být v Lánech pochován. A bylo mu splněno. Do hrobky byla v předvečer jeho pohřbu v roce 1937 uložena i jeho manželka Charlotta, která zemřela 14 let před ním a do té doby spočívala na jiném místě lánského hřbitova. Hrobka náleží do vlastnictví Kanceláře prezidenta republiky, která také financuje její správu a údržbu. Majitelem pozemku na hřbitově je obec Lány, která jej kanceláři propůjčuje.

Východiska právní úpravy konkrétně

V právním řádu České republiky není problematika související se státními pohřby a pohřby se státními poctami přímo nijak upravena a jejich pořádání se řídí pouze zvyklostmi. Jedinou výjimkou je výše uvedený zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů, který v ustanovení § 7 a 9 upravuje zákonné důvody pro vyvěšení státní vlajky, mezi které patří den smutku nebo den státního smutku vyhlášené vládou.

Nelze opomenout také sekundární prameny práva upravující pohřeb, pohřbívání a hrobové místo, jakými jsou občanský zákoník, zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "PohřZ") a zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ust. § 113 odst. 1 NOZ má člověk právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem, přičemž dále podle ust. § 114 odst. 1 věty první občanského zákoníku je člověk oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Pokud by se tedy daná osoba, u níž se uvažuje o provedení státního pohřbu nebo pohřbu se státními poctami, před svou smrtí vyjádřila k oběma takovým způsobům odmítavě nebo pokud by např. vyjádřila přání, aby byl pohřební obřad vykonán pouze v okruhu nejbližší rodiny a přátel, je potřeba její vůli respektovat. Státní pohřeb ani pohřeb se státními poctami by nemohl být proveden, jelikož by došlo k porušení zákona a zásahu do postmortální ochrany zesnulé osoby. Dobrým příkladem z poslední doby je pohřeb v rodinném kruhu předsedy Senátu Jaroslav Kubery. Veřejnost se s ním bude moct rozloučit v poledne 3. února 2020 v teplickém Krušnohorském divadle. Odpoledne se bude konat pietní shromáždění v pražském

Nahrávám...
Nahrávám...